Články / Reporty

Koncert, nebo diskotéka? Kiasmos

Koncert, nebo diskotéka? Kiasmos

Popluh | Články / Reporty | 18.11.2015

Island táhne. Zas a znovu nás o tom přesvědčují po střechu narvaná vystoupení umělců z mýty a legendami opředeného ostrova. Už dávno to není jen o Björk nebo Sigur Rós, u země s tak malým počtem obyvatel je až šokující, kolik (malých) velkých hudebních hvězd poslala na současné hudební nebe. Jednou takovou je i Ólafur Arnalds, hyperaktivní talentované dítko, kterému se během pár let podařilo ovládnout svět soudobé vážné hudby. Což není na bývalého bubeníka hardcoreové formace Fighting Shit vůbec špatná bilance. Potvrdil to i v loňském roce během krásného vystoupení v Gongu během Colours of Ostrava, už tam se naplno projevil jeho větší příklon k elektronice a tablet položený na pianu používal pomalu stejně jako samotný nástroj.

V Akropoli už byla jeho transformace dokonalá. Ve spolupráci s Janusem Rasmussenem (Bloudgroup), rodákem z Faerských ostrovů, přišli v loňském roce pod hlavičkou Kiasmos s čistě elektronickým eponymním albem, které ještě letos doplnili o EP Looped. A soudě dle vyprodaných show všude po světě to byla zase trefa do černého. Velkou popularitu dvojice koneckonců potvrdila i pražská zastávka turné, když v cestě nestál jen předsváteční večer, ale i Prodigy v nedalekém Karlíně nebo A Place tu Bury Strangers v Meetfactory. Konkurence nekonkurence, vyprodáno bylo beznadějně a Kiasmos by nejspíš do posledního místa zaplnili i sál s výrazně větší kapacitou. Poslední podobný nášlap v Akropoli jsem letos zažil už jen při tuzemské zastávce jiného Arnaldsova kumpána - Nilse Frahma.

Arnalds sice ani pod Kiasmos svůj původ „klasika“ nezapře, ale pianové motivy i táhlé smyčcové party slouží jen jako atmosférický podklad chytlavým beatům a zvukovým smyčkám. A naživo to duo potvrdilo s nebývalou intenzitou. I když o tom označení „naživo“ by se dalo polemizovat. Už předskakující Aid Kid ukázal, že to bude večer chlápků stojících za noťasy a točících čudlíky. Kiasmos to pak samozřejmě pozvedli ještě o level výš, ať už co se týče hypnotických projekcí umocňujících hudbu, nebo celkově využití světelného aparátu. Ano, byl to koncert. A zároveň tak trochu diskotéka. Ale taková sofistikovanější, na kterou můžete jít, aniž by hrozila ztráta puncu intelektuála (pokud si na něm zakládáte). Ale tak si to prostě doba i samotný žánr žádá. Při takovém koncertním zážitku si nemůžu nevzpomenout na dotaz účastníka podobné akce, který se přes facebook dotazoval, jestli daný interpret vystoupí živě, nebo zda-li se bude jednat pouze o DJ set. A jaký by v tom vlastně byl rozdíl?

Arnaldse preludujícího za pianem sice vždy uvidím raději než toho lámajícího beaty v Rasmussenově společnosti, to ale neznamená, že by vystoupení Kiasmos nebylo strhující. Kdysi jsem si nedokázal představit usínání bez Arnaldsových Living Room Songs a probouzení (a cestu do práce) bez Kiasmos. Je to hudba, u které se dá relaxovat i pracovat, je to hudba, která v pondělí večer rozhýbala narvanou Akropoli, včetně rozvrzaných dveří.

Info

Kiasmos (isl/fo)
16. 11. 2015 Palác Akropolis, Praha

foto © Kateřina Motýlová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.