Články / Recenze

Koncertního fotografa nemá nikdo rád (Fotografie, které hrají)

Koncertního fotografa nemá nikdo rád (Fotografie, které hrají)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Recenze | 23.03.2019

Zvláštní disciplína, tahle hudební fotografie. Obrazový doprovod je nedílnou součástí všech těch reportů z koncertů nebo tematických článků, které čteme. Je technicky nesnadná, nevděčná, mezi fotografickými žánry je spíše Popelkou, jíž se, alespoň u nás (ve světě se výběrů koncertních fotografů či fotopublikací mapujích konkrétní kapelu či styl najde přehršel), vlastně nikdo pořádně – tedy teoreticky – nevěnoval. Částečnou saturací může být publikace Fotografie, které hrají, jíž pro nakladatelství Galén sestavil hudební publicista Ondřej Bezr.

Bezr zvolil jednoduchou metodologii: Oslovil dvacítku domácích fotografů, u nichž je focení hudby a hudebníků nedílnou součástí jejich portfolia. Každého z nich nechal zodpovědět krátký dotazník a vybrat deset fotografií, které jsou podle nich reprezentativní. Jednoduché, prosté a v podstatě funkční. V podstatě? Ne všechny v knížce použité fotografie skutečně „hrají“. Například ty Ondřeje Pýchy jsou portréty muzikantů – byť výbornými –, z nichž onu nezbytnou hudební esenci při nejlepší vůli necítím. À propos, jak se do Pýchova výběru dostala snowboardistka Eva Samková? Snad proto, že má u nohou kytarový aparát? Tady měl možná Bezr zvednout editorský prst.

Výběr je vyvážený generačně – všichni fotografové jsou dosud aktivní, knížka tak do jisté míry odráží stav scény. Obsahově je důraz kladen na rock, jazz, blues a world music, tedy editorův hlavní obor zájmu, schází metal i hip hop (tím se aktivně zabývá např. Adam Pernikář). Postrádám větší faktografické ukotvení: jméno interpreta je na místě, dost by pomohl rok a místo pořízení snímků.

Fotografie, které hrají jsou v domácím prostředí jednou z těch publikací, které mohou prorážet nové cesty a objevovat skrytá teritoria. Vždyť samotná snaha zachytit z principu nezastavitelné médium, jako je hudba, a to jediným snímkem, je hodno hlubšího zkoumání (i teoretického). K pozorování způsobu, jak se s tímto popasovat, poskytuje Bezrova knížka vydatnou porci zdrojů.

Info

ed. Ondřej Bezr – Fotografie, které hrají (Galén, 2018)
web nakladatelství

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?

Improvizační dialog (Haco, Takako Minekawa, Dustin Wong, Tarnovski)

redakce 05.09.2019

Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.

Uprostřed božského aroma (HTRK)

redakce 04.09.2019

Melancholické písně australského dua HTRK dýchají osamělostí. Platí to i pro novou nahrávku, kterou zítra představí v Praze?

Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

redakce 04.09.2019

Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.

Vana plná extáze (Hot Chip)

redakce 03.09.2019

A Bath Full of Ecstasy je zatím tím nejpopovějším albem Hot Chip, ostatně dva roky nazpět psali Goddard a Taylor písně pro Katy Perry.

Tady není místo pro slabost (Bolehlav)

redakce 01.09.2019

Michal Milko poslal francouzskému labelu Audiotrauma písně s dotazem, zda by si nemohl zahrát na jejich každoročním pražském festivalu. Co se stalo?