Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.07.2019
Vydržet po šesti dnech strávených více či méně v kině dvouapůlhodinovou projekci soudního thrilleru, notabene od desáté ranní, může znamenat jen jedno – je to dobrý film. Il traditore (na festivalu uváděn jako První zrádce) je dobrý film. Kamil Fila říká, že jde o labutí píseň gangsterek, já tedy doufám, že ne, ale jinak je v jeho rychlé video recenzi* všechno, co o tomhle filmu potřebujete vědět. Je zbytečné cokoli dodávat, snad jen sdílet jeho doporučení. První zrádce za vidění rozhodně stojí.
Co si budeme povídat, morálka po těch šesti dnech trochu upadá a ve výběru filmů hraje čím dál větší roli pohodlnost kina. V tomhle ohledu je třeba smeknout před personálem místního Republica Coffee, protože blahodárné účinky jejich cold brew mi zachránily hned několik snímků. „Jsem strašně ráda, že jsem to stihla, nikdy jsem ten film neviděla,“ svěřuje se sympatická slečna, která vedle mě až po titulcích usedá v kinosále Puppu na projekci Herzova Spalovače mrtvol. To vás čeká zážitek, odpovídám, jenže sotva za pár minut slyším odvedle pravidelné oddechování. Ano, záhy usnula a probrala se až ve chvíli, kdy Karel Kopfrkingl začal hřímat na pohřbu své milované: „Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel. Ale musíme přinášet oběti, nic není v životě lidském jisté, jenom smrt.“ Nově restaurovaná verze je famózní, dobře že se zrovna tenhle film vrací do kin. Navíc když se v této době u některých zavedených hlášek ozývají nebezpečně aktuální, poplašné zvonky.
Hudebních dokumentů je letos ve Varech víc než dost, o filmu Mystify Michael Hutchence už byla řeč několikrát, dneska má premiéru snímek Olgy Sommerové o Jiřím Suchém. „Vždycky jsem chtěl bejt dva,“ říká v něm legenda ze Semaforu, tak nějak se občas přistihuju při tom, že uvažuju podobným způsobem. Všechno se stihnout nedá. Projekce Amazing Grace o natáčení stejnojmenného alba Arethy Franklin v roce 1972 třeba vůbec, je beznadějně vyprodaná, takže zítra ráno si půjdu po letech stoupnout před kino do fronty, to jsem zvědav. Snad to dopadne lépe než včera večer. Vytáhl jsem kamarádky na projekci filmu A Dog Called Money, dokumentu, který mapuje natáčení a vznik alba The Hope Six Demolition Project. Silný zážitek, ani se po projekci moc nechtěly bavit. Inu, nevím. Stáří? Pokročilý cynismus? Pavel Klusák při úvodu vypíchl scénu, ve které Harvey zmiňuje, že jí přijde nepříliš vhodné šlapat v drahých kožených sandálech po rozpadlém domově nějaké rodiny. Asi má pravdu. Nemohu se zbavit dojmu, že podobně působí celý film. Nepříliš vhodně.
Dotažený koncept a obrazově famózní – režisér Seamus Murphy je věhlasný fotograf a na filmu je to poznat. Jenže mi přišlo, že to nejzajímavější v dokumentu se odehrává ve studiu, které bylo postaveno jako umělecká instalace v londýnském Somerset House. Studio bylo obehnáno jednostranně průhledným sklem a pořádaly se na něj prohlídky. Tam je jistá chemie, zajímavá atmosféra a vlastně i humor. Ale když Harvey cestuje po Afghanistánu, Kosovu nebo chudinském předměstí Anacostia ve Washingtonu, s vnímavým výrazem se snaží vcítit do problémů místních lidí a zpovídá je, tak to celé působí voyersky. Alespoň na mě. A to je mi líto, protože zrovna PJ Harvey mám moc rád.
54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu
foto © Film Servis Festival Karlovy Vary
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.