Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 27.03.2017
Nemusí být tma, aby bylo temno. A (hlavně) naopak. Dobeška a The Black Heart Procession jako evidentní kult, hojení ran plus další fráze. Bless their ever loving hearts! Devatenáct let, pěkná doba. Jejich debut je v pozici nepatrně staršího spolužáka, co do všeho kecá, ale nic vlastně nezažil. A další fráze.
Pojďme si ujasnit pojmy: na Dobešce to byla spíše tma než temno, i když vím, že je to jen otázka kontextu. Ani bych nedoufala, že mě ty ucourané pohřební písně zastihnou v lepší než špatné náladě, že mě usvědčí z rozšířených zornic, že mě nakonec nedonutí si ve vlaku zpívat In the valley where I come from / Everybody watches the blood run / No one will lend you a knife or a gun. Ráda bych psala o tom, jak to vypadalo na pódiu, jak to komu slušelo, ale neudělám to. Tentokrát se nemůžu vymlouvat na účes Pavla Turka, tentokrát je to spíše záležitost vlastní lhostejnosti a pasivity, ale stejně – vnímat Black Heart očima je strašlivě zbytečné. Kovbojské večírky jindy.
Obdiv všem těm malým a trpělivým, co zručně a přesně pracují do úpadu. Tentokrát kolem skutečně nebyli žádní hipsteři s andělskýma hlavama, moc dobrý postřeh. Jiná scéna. V hudbě i životě mě přitahuje divnost, prosímpěkně, stejně jako lehký kýč. The Black Heart Procession nepřekvapivě zapadají, sedí. Trýznivý vokál Pala Jenkinse se vždy trefuje do správných míst, unylost je životním stylem. Přesto nebyly slzy, přesto nebyly zimomriavky, spíše letmé úsměvy. Všechno bylo odehráno dokonale, což potěšilo, ale dojetí zůstalo někde u Pardubic.
Heart Without a Home? Tolik roztomilého patosu, tolik rozlitých panáků a přilepených podrážek. The Winter My Heart Froze měla teda sílu, to se musí nechat – allegro agitato! Se Stitched to My Heart jsme se blížili k vrcholu, deprese se ale z pódia nestihla přelít dál, dříve přišlo pomalé a intenzivní tonutí ve Square Heart. Dál? Po desce tři přídavky a tečka. Cry for Love je jednou z mála životních jistot. Ale nač se zdržovat; navzájem jsme si potřásli pravicemi, ocenili kapelní angažovanost a vykročili. Mění se jména, zůstává pocit. Jenže jaký?
The Black Heart Procession (us)
24. 3. 2017, Dobeška, Praha
foto © Kristýna Petržíková
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.