David Čajčík | Články / Recenze | 24.04.2015
Nejlepší koncert, na kterém nikdo... Tak zněl titulek jednoho z reportů na koncert Ken Mode dva týdny zpět. Díl druhý – koncert Tombs v Modré vopici. Stejná promotion, stejná story. Teda skoro, zas tak skvělé to nebylo, ale popořadě. Před začátkem koncertu v publiku devět metaláků a jeden hipstr. S 8.3 na Pitchforku bych čekal vyrovnanější poměr, na druhou stranu ve Vopici mají místo Club Maté malý (!) Monster (!!) za 65 (!!!). Před klubem si přisedla nějaká ženská, jestli prý mám trávu. Fakt ne, sorry. Že má výherní losy a potřebuje je rozměnit na peníze. No určitě. Vevnitř se ptala znovu. Asi zapomněla. Neberte drogy.
Otvírali Teethgrinder, přidaní do line-upu na poslední chvíli. Čtyřka z Holandska zahrála bez sebemenšího zaváhaní nejlepší set večera. Kdyby hráli Converge víc grindcore... ano, klišé, ale hlavou to proběhlo asi každému. Mezi virblovým samopalem se občas mihnul thrashový riff a ať už délkou setu, kompoziční vyspělostí, technickou zdatností nebo čímkoliv jiným, Teehgrinder zabili! Vím, že zahráli Hellbound a moshuju v pokoji ještě teď. Protože tam nebylo s kým. Prý je to zatím moc podobné Dr Doom, ze kterých to tak nějak vzniklo. Možná, neposoudím. Král je mrtvý, ať žije král. Každopádně bych neradil budoucí koncerty vynechávat. Tyhlety grindové spolky mají pekelně krátkou životnost.
Black Anvil potěšili zejména starší metalové příznivce, kterých byla ve Vopici nakonec většina. Black/thrash z New Yorku vůbec nešetřil odkazy na staré heavymetalové fláky, možná až překvapivě příliš na to, že se členové rekrutovali z vesměs hardcorových kapel velkého jablka. Postavit kapelu na guilty pleasures s příměsí lehkého blast beatu nezní jako špatný nápad, ale když pominu decentní temnotu, která se na takovou hudbu přilepí asi vždycky, tak to příliš zábavné nebylo. Je možné, že už hledám v blacku atmosféru automaticky a zapomínám na surovější začátky (zase... pořád je to primárně koncert Tombs), ale spíše než na city hráli Black Anvil na sílu. Až na pár správně patetických sól. To k tomu patří.
Tombs si prý v roce 2012 v Chapeau Rouge přídavek nechali vytleskat. Tady nikoliv. Obecně to uteklo rychle, rychleji, než jsem si stihl utvořit ucelený názor, ale jisté je, že Tombs nezklamali. Savage Gold je skvělé a dokonale poslouchatelné album pro jakékoliv večery, Mike Hill má dobře ignorantský výraz, ale notu nemine, a s bicákem Justinem Ennisem táhli kapelu dopředu hlava nehlava. Sypačky sypaly, byť největší drajv měly nakonec party středního tempa, párty v rytmu Edge of Darkness. Atmosférická hudba sama o sobě atmosféru nevytváří, ale mnohem líp s ní pracuje, tady nebylo s čím pracovat. Tombs by měli hrát s mlhou, pár světly v temné kobce. Už kvůli jménu. Jestli význam reportu nepřímo úměrně narůstá s velikostí publika, najít za deset let někoho, kdo v ten památný večer ve Vopici byl, bude složité. Budiž tedy tento text krátké memorandum připomínající, že Tombs v Praze skutečně podruhé vystoupili a bylo to dobré. I přesto by minimálně oni sami preferovali, kdyby se po příštím koncertě jevil report jako zcela zbytečná záležitost.
Tombs (us) + Black Anvil (us) + Teethgrinder (nl)
22. 4. 2015, Modrá Vopice, Praha
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.