Články / Reporty

Kytarový bůh, jenže s loutnou. Vs. ukecaný pianista.

Kytarový bůh, jenže s loutnou. Vs. ukecaný pianista.

David Vo Tien | Články / Reporty | 20.10.2014

Jozef van Wissem je tak trochu jako Adam z posledního Jarmuschova snímku Only Lovers Left Alive. Hraje na loutnu, nástroj, na který někdo hrál naposledy během baroka. Píše palindromatické písně v době, kdy nikdo neví, co palindrom je. A o lidech, co používají Ableton, referuje jako o zombies. Palindrom je věta, která se čte každým směrem stejně. A z loutny chce Wissem udělat opět „sexy nástroj“, protože akademici ho drží v muzeích, jak říká v rozhovoru pro Washington Post.

„Kluci, vy jste říkali, že přijede s flétnou, a přitom má loutnu.“ Dívám se na otevřený futrál, co leží na podiu. A říkám si, že vypadá jako rakev, vzhledem k rozměrům spíš rakvička, pak mi to celé dojde a usoudím, že bych se téhle poznámky měl spíš zdržet. Abych si udržel salonfähig způsoby. Pak za sebou slyším „vypadá to jako malá rakvička, viď“. I v kožený bundě čiší z Wissema cosi archaického, tak trochu bezčasého. Protíná ticho ústředním motivem z krypto-vampýrské love story Sola Gratia. Tělo loutny krásně rezonuje. Práce dřeva. Vůbec bych se nedivil, kdyby s podivnými požadavky na dřevo, ve scéně, kdy Adam potřebuje zhotovit kulku šitou na míru, nepřišel loutnista. Wissem taky hraje na loutnu dělanou přímo do jeho rukou, dvacet sedm strun, dva další pražce na těle nástroje. Nedívá se, kde vybrnkává, nekouká, na jakém pražci zrovna je. Dívá se před sebe, levná noha na podnožce. Občas zvedá hlavu kytary vzhůru ke stropu, jako by zrovna hrál s metalovou kapelou. Paralela k technickému metalu není úplně mimo dřevo, se všemi těmi přírazy a odtrhy. Shredding na loutnu. Loutnista vstane, začne hrát The Joy That Never Ends, sejde schody a zamíří do publika. Někdo stojí, jiní sedí na podlaze. Samozřejmě, nemá na loutně žádný popruh, vyjít mezi lidi a hrát asi není pohodlné ani jednoduché. Vždycky se u někoho zastaví, prohlídne si ho, nechá se prohlídnout a jde dál. Aplaus se najednou zdá mnohem intenzivnější než po předchozích skladbách. Wissem děkovně pokyne a poprvé a naposledy během hraní promluví. „Thank you. The next song is called After the Fire has Devoured All, It Will Consume Itself.“ Škoda, že Wissemův set byl tak krátký, pak by to byla radost, která nekončí.

Moonface sedí za piánem natočeným bokem k hledišti. Zvláštní to chlápek, tenhle Spencer Krug. „Mohli byste prosím ztlumit světla? Jestli mě teda někdo tam vzadu poslouchá? Rád předstírám, že mě nikdo nevidí, když hraju. Proto mám pořád zavřený oči.“ Asi dvě skladby poté říká. „Tyjo, tady je tma. Teď vůbec nevidím, co hraju. Nevadí, aspoň to bude zajímavý.“ Borec, co hrál v tolika kapelách, mluví se o něm jako o „nejtalentovanějším songwriterovi generace“, jak prohlásil Jeff Weiss, a před lidmi je pořád nervózní, zvláštní, jak některé věci na tom světě chodí. Jenže na tenhle koncert přišlo víc lidí z Finska, Británie, Ruska, Brna, Blanska než z Prahy. Jestli to dalo alespoň padesát návštěvníků, to si nejsem vůbec jistej. Moonface chce zůstat skrytý ve tmě, jen co ale vysloví svoje přání, začne být osvětlovaný fotoaparátem. Řekněte, že chcete spaghetti bolognese a dostanete carbonara. Každopádně ani po několikátém osvětlení nepřestane hrát na piáno. „Mohl bych hrát, otočit se takhle na stoličce o 360° a hrát dál, co? Ne, tak ne, teď jsem to udělal naposledy.“ Jeho ruce často hrají v jiném tempu, což moc nechápu, protože to prostě nejde, ale říkám, co jsem viděl. Asi dvakrát neudělá pauzu mezi skladbami, možná by si připadal nepatřičně, kdyby jen tak bez řeči hrál a zpíval. „Ne. Nepřijde žádný speciální host, neobjeví se žádná kapela nebo beatboxer, prostě budu jenom hodinu hrát na piáno a zpívat. Jestli vás to nebaví už teď, tak radši jděte, vyčítat vám to nebudu.“ Nejukecanější hudebník široko daleko, odpustit to Moonfaceovi není zas tak těžké. Když se vrací na přídavek, ptá se, co chceme slyšet. Největší fanoušci téměř jednohlasně odpoví: „Daughter of a Dove.“ Sedne si na stoličku, zamumlá cosi o tom, že ji dlouho nehrál a že to dost možná zkazí. A pak zahraje Daughter of a Dove stejně dobře, jako by ji hrál jen sám pro sebe.

Info

Jozef van Wissem (nl) + Moonface (ca)
18. 10. 2014 Strašnické divadlo, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jazz přede dveřmi filharmonie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 17.10.2021

Jazz Goes to Town rád prošlapává nové cesty. Otázka je, jestli je to cesta objevitelská, nebo jde jen o slepou uličku v dalším vývoji přehlídky.

Zničit a přetvořit (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 16.10.2021

Další dva festivalové dny daly divákům zabrat. Dramaturgie se tentokrát pustila do poněkud náročných vod – což ale není nikterak špatně.

Progrese a tradice (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 14.10.2021

Podstatnou změnou byl dominantní syntezátor a také černý humor, který se odrážel v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní...

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace