Dominika Prokopová | Články / Reporty | 25.02.2014
V sobotu 22. 2. se na programu letošního ročníku festivalu Malá Inventura objevilo i představení známé taneční firmy Lenky Vágnerové La Loba. Živočišná performance Andrey Opavské a Jany Vébrové, která měla premiéru v dubnu loňského roku, je horor. Konečně!
O zábradlí se opírá shrbená stařena v dlouhé sukni. Pod šátkem, který má na hlavě, schovává tvář. Zdráhá se, schovává, vratkou chůzí obchází jeviště, obkroužené slámou. Občas se na chvíli vytratí, aby se záhy znovu objevila, vláčejíc s sebou to, co našla v lese. Nic neříká, nepřítomně zírá. Kostra, Vetešnice, Vlčí žena. La Loba. Žena má mnoho jmen v mnoha zemích, které jí byly přiděleny generacemi smrtelníků. Při toulkách sbírá kosti tvorů, které na sklonku dne oživuje svým hlasem. Přivádí zpět k životu to, co by mohlo z povrchu zemského zmizet.
Mohutné výboje hrdelního hlasu, které rezonují celou Janou Vébrovou, procházejí tělem Andrey Opavské a nutí ji svíjet se v agonii vždy, když vlk zavrčí. V úvodu představení se obě ženy prolínají natolik, že je těžké rozeznat, která je ta, na kterou se právě díváme. A i kdyby… co vlastně činí vlčí ženu vlčí? Vlky z lesů žene hlad, ale co žene ženy? Je příčinou její divokosti ten neustávající vnitřní hlas, který ji ponouká a jehož silou může darovat život mrtvým kostem? Je její tělo pouze schránkou „vlčího“ hlasu? A nebo je to naopak tělo, které je stravováno výbuchy křečí a stahů a hlasem procházejí jen steny a vzdechy, ulevující strastem těla? Nespoutanost je vždy přitažlivá i vyčerpávající zároveň. Dá se zkrotit ta šelma, která se rozpíná v duši a pomalu z ní dělá cáry? Vlčí žena se zmítá v divokém tanci a točí s nimi nad hlavou. Když se La Loba oddává magickému rituálu oživování kostí, chroupe mrkev. Křupnutí, které se ozve pokaždé, když se zakousne, láme kosti. Když sedí před svými nálezy na zemi a skládá z nich nové bytosti, působí dojmem nevinného rozdováděného děcka, které si hraje ve vlastním fantaskním světě. Když se pak přiblíží její Hlas a rozezní jednu z lebek, obživne první kreatura.
Hlas Jany Vébrové proniká až do morku kostí v podmanivé hudbě Ivana Achera. Nenapadá mě nikdo vhodnější, kdo by se mohl stát personifikací drásajícího vnitřního hlasu ženy-vlka. Výkon Andrey Opavské je pak strhující, má nejen obdivuhodnou kapacitu žaludku – v jedné z úvodních scén si vytáhne z úst metr a půl dlouhý provázek –, ale neskutečný pohybový a výrazový arzenál. Zmítá se (jako) kostí zbavená. Vznikne pak i z jejích kostí nový tvor, kterého bude možno zkrotit? Vše nasvědčuje tomu, že nakonec odloží svou vlčí kůži a z divokého vlka se stane spící pes. Ten ale přece spí jen na jedno ucho…
Jediným rušivým elementem v představení, kde mezi rekvizitami dominují přírodní materiály, byla modrá taška IKEA, ve které vlčí žena vláčí své bělostné úlovky, a plastová krabička, ze které si bere mrkev. Tuším, že proto existuje nějaké multimediální, multidimenzionální a snad i multivitamínové vysvětlení, ale hlavně to narušovalo tak pečlivě vybudovanou a působivou atmosféru představení, na níž se výrazně podepsal i světelný design Michala Kříže.
Malá Inventura: La Loba (Lenka Vagnerová)
22. 2. 2014, Divadlo Ponec, Praha
http://www.malainventura.cz/2014
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.