Články / Reporty

Laboratoř jazzu humorného i dojemného (Jazz Goes to Town)

Laboratoř jazzu humorného i dojemného (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Reporty | 12.10.2018

Po loňské zkušenosti se nijak nepřipravuju, jen si přečtu anotace ve festivalovém průvodci. Více je zbytečné.

On by se taky jeden připravil o překvapení, kterých bývá na Jazz Goes to Town nemálo. Už vloni jsem se naučil jedno: Neposuzovat, jestli je tohle jazz a tohle už něco jiného. Žánrové úvahy byly na úvodním večeru přehlídky ve studiu hradecké Besedy zbytečné. Tentokrát to jazz nepochybně byl, navíc v poměrně čisté formě. Jen příjemně okořeněný svěžími nápady.

Trio Slavík/Novák/Dorůžka přivezlo do Hradce Králové program zbrusu nový, složený z materiálu dosud nenatočeného - a tudíž ani dramaturgové neměli možnost slyšet, o co vlastně půjde. Naštěstí muzikantské osobnosti jsou to spolehlivé, zkušené a vysoce kreativní, takže nezklamaly. Mluvily o inspiraci běžnými radostmi či zdánlivými malichernostmi, vtipné to bylo i hudebně, mělo to šťávu a nebylo to pouze prostou ilustrací výše zmíněného. Úvodní obraz vetknutý do titulu uváděné skladby byl jen výchozím bodem, který prodělal nejednu proměnu, nejednu variaci. Živé, nadmíru živé.

To sextet trumpetistky Štěpánky Balcarové přijel s repertoárem známým a vydaným na desce Life and Happiness of Julian Tuwim. Zhudebněné básně polského básníka tu našly adekvátní hudební odraz (klavír, trubka, saxofony/klarinet, flétny, bicí, kontrabas) a hlavně ve zpěvu Małgorzaty Hutek. Ona byla nosným melodickým prvkem, v jejím zpěvu se mísily až folklórně pojaté vokální linky s momenty, kdy se hlas měnil v další hudební nástroj skvěle doplňující ústřední dechovou sekci (Balcarová – Luboš Soukup – Robert Fischmann). Překvapivě křehká hudba, jejíž předobrazy vznikly ve značně pohnuté době. Krásný jazzový smutek, i tak by se to dalo popsat.

Že bude následující den něco jinak, naznačoval už první pohled na jeviště Divadla Drak. To totiž připomínalo dílem výprodej hudebních nástrojů, dílem laboratoř, ve které se může stát cokoliv. Druhý hlavní koncert hrál na struny experimentu a jazzové avatgardy. Obě uskupení, dvojice Liudas Mockūnas & Christian Windfeld i kvartet Akosh S. (new) Unit si nelámou hlavu s nějakými omezeními, stylovými, nástrojovými, technickými. Jakýmikoliv.

V obou případech se nám dostalo jednolitých hudebních kusů, které postupně transformovaly. Těžko říct, do jaké míry byly připravené a do jaké improvizované, zejména saxofonista Mockūnas při střídání nástrojů váhal a posléze je zase měnil. O to to bylo napínavější. Čirá hudební komunikace, beze slov k publiku, bez gest a nonverbálních signálů mezi sebou. Duo litevského saxofonisty a dánského perkusisty mělo své divoké momenty, byla v něm i spousta klidu plného bublavých zvuků (půllitr vody nalitý do saxofonu dělá divy), hukotu a imitace hluku deštného pralesa.

Pravé peklo přinesl až kvartet legendy maďarského jazzu Ákose Szelevényiho. Trojitá rytmika (dvoje bicí a kontrabas) a i sám kapelník se podstatnou část setu držel spíše perkusivních nástrojů a svůj saxofon nutil vydávat nejrůznější pazvuky. Pomalu gradující set vrcholil v apokalyptické hlukové pasáži, aby se zase všechno postupně uklidňovalo a v závěru končilo tam, kde začalo.

Zdá se, že svého avantgardního vrcholu Jazz Goes to Town dosáhl hned druhý den, následovat by měly už jasněji čitelné formy. I když - tady jeden nikdy neví, jaké trumfy dramaturgové vytáhnou. A to je dobře.

Info

Jazz Goes to Town
9. - 10. 10. 2018 Hradec Králové

foto © Lukáš Veselý / Jazz Goes To Town

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.