Jiří Fiedler | Články / Recenze | 28.08.2014
Počátek fenoménu Lana Del Rey se datuje do chvíle, kdy se na youtube objevil klip Video Games, kde dosud neznámá zpěvačka netradičně znuděným a na svůj věk dospělým hlasem kritizovala život bohatých, ve kterém sama vyrůstala. To bylo na podzim roku 2011. Pár měsíců po ohromném úspěchu logicky vychází debutové album nazvané Born to Die. V žebříčcích dlouhodobě zabodovala titulní píseň a samozřejmě Video Games. Summertime Sadness se dočkala i remixů, já upřednostňoval Blue Jeans. Ultraviolence znamená oproti debutu ohromný posun, obrázek princezny je pryč. Přichází dospělá zpěvačka, která překonala tlaky kritiků i takřka fatální moment, kdy prohlásila, že končí.
Ultraviolence postrádá rychlejší hity a při prvním poslechu se klidně může stát, že ke konci budete uondaní. Do popředí vystupuje hlavní problém nahrávky: kdo jí nedá další šanci, už se k ní nejspíš nevrátí. Až opakovaný poslech umožní proniknout skrze iluzi jednolitého, nudného celku, posléze začnou jednotlivé skladby vystupovat a objeví se skryté detaily. Únavná ovšem začíná být přemíra výšek, které místy působí až nepříjemně, neškodilo by přidat nižší polohy, kterých jako by se Del Rey bála.
K produkci alba si přizvala Dana Auerbacha z The Black Keys a jeho rukopis je znát v podobě záměny smyčců za elektrickou kytaru. Máme tak příležitost slyšet sbírku průměrných riffů, které alespoň trochu dodávají šťávu pomalému a skrytě temnému odstínu nahrávky. Jednou z nejlepších skladeb je příjemně uvolněná kytarovka Brooklyn Baby s nádechem sarkasmu a historkou o Lou Reedovi, se kterým chtěla zpěvačka spolupracovat, ale ten v den schůzky odešel na věčnost. Singl West Coast s nečekaným přechodem do pomalejšího tempa v refrénu překvapil i pracovníky labelu, ale Lana skladbu odmítla přepracovat a udělala dobře. Fucked My Way to the Top je přiznáním k protekci ve formě vztahu s vedoucím nahrávací společnosti, v Shades of Cool s kytarových sólem pak definitivně poznáme, kdo za stojí za produkcí. Zpestření přinese závěrečná pasáž saxofonem zkrášleného coveru The Other Woman.
Nová deska je potvrzením, že Lana Del Rey nehodlá být jen dalším popovým odvarem a dělá věci po svém. Úspěšně servíruje procítěné neromantické příběhy, které lidé tak milují.
Lana Del Rey – Ultraviolence (Interscope/Polydor, 2014)
www.lanadelrey.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.