Láska se nečte! (Converge a ti druzí)

V bratislavském Majesticu se podlaha plní ozajstnými metlami, co na facebookovém eventu fňukaj, proč mají vlasatí supportovat každý jen po půl hodině. Překvapuje mě, že si ke kafi můžu zapálit, rituál, co už si z porcelánu dopřeju jen ve tmě balkónu. Vrátili jsme se z Brutal Assaultu a přetékáme dojmy, zpomalovat vražedné tempo není varianta. Já musím.

Už dávno víme, jak se liší kapely od KAPEL. Vezmu to opatrně: Converge jsou definitivní (protože každý koncert je minimálně životní). Converge jsou epochální (protože díky nim hrajou všichni vaši miláčci bordel). Converge jsou zázrak (protože vykvetli v kult z neúrodné a nesklízené škatule hluku).

Converge jsou LÁSKA.

A láska se nečte!

Odpočatý z fesťáku přeplněného hlavně (death) metalem v různých a vlastně furt stejných podobách, si náklad od Revocation užívám. Zvuk těžkotonážní, postupy svěží, nasazení nekompromisní, laťka se zvedá, páča lítají. Gorguts jsou pionýři po necelé tři dekády vířící usedlý prach, zatímco Havok přidrzlí šmejdi znásilňující thrash floutkovstvím a neortodoxními postupy. Vydržím slapovanou předehru basáka, abych smeknul, a dál je to jenom čerstvější variace na Megadeth bez rezaté piče ve vedení. Dochází mi pojmy, tápu šerem mezi hrozbou paroháčem a rozevlátou kadeří. Vyhlížím lásku, zlomené srdce a bušící kosti.

Basák Nate Newton vypadá už při zvukovce nasraně, strach je na místě pokaždé. Jacob Bannon hopsá, máchá zkérovanýma rukama, ring se za chvíli přesune k nám a z pódia se stane klec. Srandičky s hraním na bicí z druhé strany, směju se interním vtipům na cizím účtu. A Jacobovy děkovačky publiku ještě před koncertem, samozřejmě. Nate sundá basu pověšenou na boxu, začíná se Dark Horse a zvuk je… překvapivě tichý. Zkraje stage sekunduje Mládě, třeba když na mikrofonním kabelu vyraší gordický uzel. „Give it up for Tomas!“

Žádné varování před čerstvou Under Duress. Jako by ji hráli roky, v setu obstála na výbornou. Grower, jak se říká, neb miluju tu věc tím víc, čím dýl čekáme na novou desku. Bannon je ve formě, jakou nepamatuju ani z oficiálních živáků, jen mu lidi nervou mikrofon z rukou, jak bývá zvykem. Nate tančí jak jeblý a Ben Koller po koncertě podepisuje sbírku opěvných haiku fanouškům všech šedesáti osmi kapel, kde bubnuje jako ďábel, jako dneska, jako kdykoliv. Jako navěky.

fotogalerie z koncertu tu

Slzy s titulní skladbou poslední desky, metalová rubačka Cutter, epický riff roztahané Worms Will Feed / Rats Will Feast, co ještě hodiny nedostaneme z palice, a hlavně úplně nová balada Eve a podivně povědomá I Can Tell You About Pain. Stejně čekám, kdy přiletí iniciační Eagles Become Vultures, zahodím brýle a rozběhnu se chcípnout vstříc kotli, vstříc kleci pódia, protahovat mřížema lačné pracky k hladovým šelmám. Kurt má vokál vražednější než Nate a Jakeovi se snad po debutu Wear Your Wounds zalíbilo zpívat. Pamatuju si, když vyšla Jane Doe, ale nepamatuju, jak zní naživo. Pár minut od plamene, co mě spálí na uhel. Když se náser zlomí v epický smutek, láska je v nedohlednu a přitom na dosah, kapela na pokraji sil a měsíc za rohem.

Málokterá kapela si může dovolit k chystané desce nabízet preorder třinácti triček, ke každé (dosud neslyšené) skladbě jedno. Jenže jak jsme s Mládětem vydedukovali před klubem, Converge hrajou jenom hymny a mezi těma není pro slabší kusy místo.