Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky #2: Kaili blues

Lázeňské dvojhránky #2: Kaili blues

Viktor Palák, Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2016

Filmů, které byly v premiéře uvedeny na festivalu v Locarnu, který se tradičně koná jen pár týdnů po Varech, se do programu lázeňské přehlídky mnoho nedostane. Naopak. Tím silnější byl signál, že Kaili blues bude stát za to.

Viktor: První film zhlédnutý na festivalu má člověk tendenci si pamatovat tak nějak výrazněji, než kdyby ho viděl kdykoliv jindy – a může být jakýkoliv. Není to však jen tahle mimoděčná okolnost, díky níž se debut režiséra jménem Gang Bi nesporně dostane do mého top five při finálním bilancování letošních Varů. Začalo to loni v Locarnu a pokračovalo na bezpočtu dalších přehlídek – tenhle snový snímek přijel do Varů s renomé, jehož síla může škodit. A nestalo se. Gang Bi se v něm projevuje jako nesmírně všestranný režisér – na pomoc si bere poezii, ale nepůsobí krasodušně, jeho filmu dominuje spíše nezaměnitelná poetická syrovost.

Veronika: Pro mě to byl možná přesně prostřední festivalový film a zatím první, po jehož zhlédnutí jsem zůstala omráčená krásou viděného. Překvapilo mě, že odešlo poměrně málo lidí, jevilo se mi to jako typický odcházecí film, kdy tak po hodině lidem dojde, že se nedočkají klasické narace. Možná za to mohla ranní hodina a měkká křesla v Malém sále...
Kdybych hledala stručnou charakteristiku Kaili Blues, asi bych použila film-báseň. Nejenže ve filmu zazní několik básní hlavního hrdiny Chena, lékaře, bývalého člena pouličního gangu a propuštěného vězně. I logika nebo rytmus vyprávění jsou básnické a snové. Především v druhé půli, která začíná hojně diskutovaným čtyřicetiminutovým záběrem a v souladu s úvodním citátem z Diamantové sútry se v ní stírá minulost, současnost a přítomnost.
Jako v básni se vynořují a variují motivy, které jsme pochytili v konvenčnější první části – prodej banánů, motiv času, ciferník hodinek, popová hudba, marné zahřívání rukou světlem baterky, tajemný „divoký muž“ – hrdina strašidelných historek. Ve vesničce mezi městem Kaili a Zhenyuan Chen možná potkal budoucnost svého ztraceného synovce, ovšem stejný nesmělý puberťák na motorce mohl být i ohlasem starého příběhu jeho staré kolegyně z kliniky, která odešla od své první lásky na jih do většího tepla.


Viktor: A z téhle pozoruhodné bohatosti se vynořují myšlenky na tvůrce jako Tsai Ming-liang anebo Carlos Reygadas. Toho prvního může Kaili Blues připomenout způsobem, jakým jsou zde snímány obyčejné betonové lokace, toho druhého zase snový charakter jednak celého filmu, ale zejména pojetí kamery ve zmíněné druhé polovině filmu. Z filmu je zde zřetelně cítit přítomnost něčeho mimo naši kontrolu, omamnou náladu můžeme svádět na jakousi intervenci shůry. Což je paradoxní, protože natáčení čtyřicetiminutového záběru, pro který je tento film skloňován nejčastěji, musely předcházet velmi detailní přípravy.
V Kaili Blues se prolínají nejen motivy, ale i čas, ve filmu je leccos, čeho se chytnout a ještě více toho, k čemu se vracet. Unikaví hrdinové jsou pevně zakořeněni do míst, jimiž se pohybují, Gang Bi jim však – a spolu s nimi i publiku – zároveň nedopřává pocitu domova.

Veronika: Je dobré si čas od času uvědomit, že ty opravdu silné poetické filmy nevyvěrají přímo z duše rozervaného tvůrce, že nestačí nakupit dlouhé a občas rozmazané záběry. Právě u takových filmů je snad ještě důležitější než u filmů s klasickou narací, aby byly důkladně promyšlené a vystavěné. Gang Bi dokazuje, že v případě kinematografie nemůže být rozum a cit v opozici natrvalo. Kalil Blues je možné vnímat i jako reflexi současné Číny. Zdá se, že co způsobila Kulturní revoluce, tedy narušení starých struktur, vykořenění obrovské spousty lidí, současný totalitním státem podporovaný divoký kapitalismus dorazil možná už zcela nenávratně. Tím se mimochodem zabývá jiný čínský film, který je na festivalu k vidění, Vůně podzemí. Staré čtvrti, kde už samotná architektura obydlí vedla lidi k pospolitosti, mizí a ustupují neosobním mamutím developerským projektům. Vůně podzemí to popisuje zcela konkrétně, ukazuje skupinu lidí žijících z nouze v jakémsi podzemním komplexu. V případě Kalil Blues jde spíš o obecný pocit ztráty domova. Hrdinové jsou si vědomi svých kořenů, ale zároveň si uvědomují nemožnost se jich dotknout, vrátit se do svého domova.

Viktor: Kaili Blues – podobně jako Komorná, o které dáme řeč příště – nabízí bezpočet momentů, kterých se lze chytat a s postupujícím filmem se dávat dohromady, v tom filmu je leccos, k čemu se lez vracet. Tohle je báseň o životním prostoru, který krotí „člověka divokého“.

Info

51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.

Šejkr na doma: Nedělní kino

Michal Pařízek 26.04.2020

Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.

Šejkr na doma: „Now here's a little story, I've got to tell...“

Michal Pařízek 25.04.2020

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.