Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky #2: Svět podle Daliborka

Lázeňské dvojhránky #2: Svět podle Daliborka

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 06.07.2017

O novém dokumentu Víta Klusáka se intenzivně mluví přinejmenším od konce loňského roku, kdy režisér podpořil Radka Bangu, protestujícího na Českém slavíku proti přítomnosti Tomáše Hnídka, svým prohlášením „točíme dokument o náckovi Daliborovi a máme zdokumentované, že se na koncertech Ortelu hajluje“. Tím zároveň odstartoval celému dokumentu o „něžném náckovi“ velmi účinnou virální kampaň, která vyvrcholila úspěšnou crowdfundingovou sbírkou. Objevil se skvěle udělaný trailer, který musel snad v každém vzbudit více či méně odporu, ale zároveň daleko silnější morbidní zvědavosti.

Bylo jasné, že Klusák objevem Dalibora narazil na zlatou žílu, které se nedá odolat. Najít osobu s vyhraněnými názory, která je směšná, děsivá i politováníhodná zároveň, a navíc je ochotná s režisérem intenzivně spolupracovat, to se rovná malému zázraku. Zároveň ale hrozilo, že se z dokumentu stane freak show a z režiséra moderní provozovatel panoptika, který laskavému publiku předvede něco, co ještě nevidělo. Něco, co ho zhnusí, šokuje a pobaví zároveň.

Netroufám si odhadovat, kolik z tisícovky diváků na karlovarské premiéře si film zpracovalo právě takto – tedy coby portrét směšného a opovrženíhodného deprivanta, který ale probouzí i díl lítosti. Vlastně bych si rád myslel, že jich tolik nebude. Film svou skladbou diváka nepodceňuje a nabízí bezpočet silných momentů, které by přehlídka bizardních dárků a obočí pozvedávajících vyznání náklonnosti neměla přebít. Je ale zjevné, že se filmu zároveň nepodařilo být obecnější výpovědí o současném společenském klimatu, jakkoliv se Dalibor jevil být možným prostředníkem – navzdory vší extrémnosti. Hranice se posouvají a třeba Daliborovi kolegové v lakýrně se nezdráhají mu místy přikyvovat. V tomto ohledu film funguje jako určitý apel – byť maskovaný obskurnostmi, od kterých jako by tvůrci místy nedokázali odtrhnout zrak.


Z rozhovorů s Vítem Klusákem je patrné, že si nebezpečí filmového panoptika byl vědom. Opakovaně ujišťoval, že mu šlo o to zachytit obecný společenský problém, bídu a beznaděj některých oblastí, které jsou živnou půdou pro bujení extremismu. Nakonec nám ovšem předložil opravdu jen to panoptikum. Sice působivé, výborně natočené a sestříhané, ale ve výsledku vhodné jen k tomu, aby si skupina stejně naladěných lidí sdílela na Facebooku videa s Daliborkem, vtipně je glosovala a opevňovala se ve své sociální bublině.

Síla dřívějších Klusákových dokumentů do určité míry spočívala v tom, že si tázající se režisér čas od času počíná navzdory své inteligenci poněkud naivně, až tím obalamutí lidi před kamerou (vzpomínáme na dokument Spřízněni přímou volbou a taky mimořádnou slovenskou režisérku Zuzanu Piussi, která dokáže používat podobné mimikry). Ve Světě podle Daliborka naopak Klusák zjevně tahal za delší kus provazu a patřičně toho využil. Protagonisté (vedle titulního hrdiny ještě jeho matka, otčím a přítelkyně, která ho doprovází na koncert kapely Ortel ve Frýdku-Místku) zde defilují před kamerou ve stylu Ulricha Seidla, oproti němuž ale Klusák mnohem více zapojuje techniky hraného filmu.

Právě využívání těchto technik je zde nejvíc problematické. Ne že by nutně bylo něco špatného na tom v rámci dokumentu dotáčet scény, které se nepovedlo zachytit naživo. Tady ovšem Klusák poskytl ideální únikovou cestu pro své protagonisty, kterou dotyční celkem pochopitelně využívají. Všechno to byla jen hra na nácky, bylo to inscenované, dělali jsme si legraci. A zkuste nám dokázat opak. Kdokoli tak může zpochybnit v podstatě všechno, co Klusák dokázal zachytit. Hojně diskutovaná závěrečná scéna z koncentračního tábora, kdy Dalibor neváhá do očí paní, která coby holčička přežila internaci, zpochybňovat holocaust, dokonale vystihuje můj ambivalentní pocit z filmu. Samozřejmě, že to bylo od Dalibora naprosto hovadné, v dokonalém kontextu tu zazněla i oblíbená věta internetových diskutérů „to je váš názor, ale já mám zase jiné zdroje“. Faktem ale zůstává, že celý výlet a setkání Dalibora s paní Liškovou zorganizoval Klusák. Pravděpodobně v očekávání podobné konfrontace. Což mu ovšem nebrání, když jeho loutka Daliborek sehraje přesně svou roli, vběhnout před kameru a nesen vlnou spravedlivého rozhořčení ho seřvat.

Finále filmu je jeho přirozeně nejvíce polarizující částí a to nejen díky přímé intervenci režiséra, ne nepodobné scéně, kdy Helena Třeštíková pomáhá před kamerou protagonistce svého dokumentu, která se zhroutila na hřbitově. Celý epilog ale zároveň staví do trochu jiného světla předcházející dění – zřetelně inscenované a až fetišisticky se vyžívající v ohlížení všemožných obskurních detailů v bytě Dalibora a jeho rodiny. Hrdiny staví do trochu jiného (řekněme uvěřitelnějšího) světla a nabízí možnou katarzi, jakkoliv její cena může leckomu přijít až moc vysoká.

Svět podle Daliborka lze jen stěží považovat za portrét zdejší neonacistické scény, jeho protagonista ji ale přece jen v jistém směru dokonale zastupuje. Východisko v bludech a propadnutí pocitu vlastních „posraných životů“ je pro ni typické – stejně jako určitá míra retardace, která stojí za tím, že její zorganizovanost končí u pivních sedánků a koncertů muže, který si z tohohle podhoubí udělal výnosný byznys. Ze všeho nejvíc by mě ale stejně zajímalo, jak by se aplaudující publikum ve Velkém sále hotelu Thermal zachovalo, kdyby na projekci dorazil i některý z protagonistů. Praskaly by sociální bubliny anebo kosti?

Info

52. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2017, Karlovy Vary
www.kviff.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace