Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Reporty | 29.08.2021
Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy, ředitele velké strojní firmy, jenž zjišťuje, že někdo z jeho podniku vyvedl desítky milionů. Konkrétně někdo z jeho nejbližších, které se domníval mít zcela pod kontrolou.
VERONIKA: Hlavní role Iva Róny byla napsaná přímo na tělo Miroslavu Donutilovi, a já se tak při sledování bavila představou, co na film asi řeknou diváci očekávající „herecký koncert” v intencích českých televizních filmů. Ne že by ve své roli nebyl Donutil naprosto přesný, nicméně zcizovací efekty v podobě ptactva průběžně glosujícího dění ve filmu pravděpodobně mnohé diváky vyvedou z rovnováhy.
VIKTOR: Už je to skoro deset let, co byl v berlínské sekci Forum uveden Omerzuův debut Příliš mladá noc a pasoval ho na jednu z nadějí zdejšího filmu. Ten statut slovinský rodák potvrdil citlivým portértem Rodinný film, zmíněné Všechno bude už ale definovala i určitá polovičatost. V kontextu zdejší kinematografie je každý úkrok stranou jaksi vítaný a zcizující sekvence s ptáky, kteří štěbetají fatalistické glosy, samy o sobě kvituju. Jenomže filmu, který je ujetý jen tak nějak napůl, nakonec tolik nepomáhají. Byť jsou tím, co si z Atlasu asi nejvíce zapamatujeme.
VERONIKA: Omerzuovy filmy jsou kromě typicky chladného stylu rozpoznatelné i nenápadným ironickým humorem a svou chytrostí. Název firmy Aron, krom toho že jde o přesmyčku příjmení Róna, odkazuje na jméno starozákonního proroka. Příběh filmu je pak výbornou ilustrací rčení, že doma není nikdo prorokem. Navíc Mojžíšův bratr Árón byl tím, kdo po Mojžíšově odchodu na Sinaj připravil lidu modlu v podobě zlatého telete, aby měli koho uctívat. Jedním z poučení, které si i podle ptactva a jeho motivačních citátů máme odnést, je, že peníze ještě neznamenají štěstí.
VIKTOR: Pořád jsem se docela nesrovnal s údivem nad tím, že oba poslední Omerzuova filmy napsal scenárista Petr Pýcha, autor jedné z největších blamáží českého filmu posledních let, Michálkovy nepodařené asi komedie Úhoři mají nabito. Jeho scénáře pro Omerzua mají úplně jiné parametry, tady nás Pýcha zavedl do bohaté rodiny, jejíž firma je v krizi a my rozkrýváme, kdo za co (ne)může. Ve filmu není ani jedna postava, která by neměla splín a nebo nebyla kompletně v prdeli, a když už se objeví záblesk naděje, brzy zhasne s tím, že šlo o naději marnou. Tohle všechno film vyčleňuje z řady, stejně jako ponurý herecký výkon Miroslava Donutila (poslední podobný casting mimo obvyklé mantinely podnikl asi Tomáš Pavlíček ve svém debutu s Václavem Vydrou).
VERONIKA: Tebou zmíněné Všechno bude naopak považuju za Omerzův zatím nejlepší film, takže na mě teoreticky měl i Atlas ptáků fungovat, když jsi je vlastně strčil do stejného „polovičatého” pytle. Čistě chladně analyticky na něm spostu věcí velmi oceňuju, například práci s názvem a jeho provázanost s diváckými očekáváními a jejich vývojem. Nejdřív se zdá, že se bude vztahovat k dámským přítelkyním pana Róny, jež jsou v jeho kontaktech označeny právě ptačími jmény. Jednu chvíli to dokonce vypadá, že se Rónův syn a zeť ve stopách Tátovy volhy vydají postupně ony dámy navštívit. Přesto tuhle šťavnatou linku po jediné vtipné scénce film zcela opouští. Pak se zdá zřejmým, že název odkazuje právě na průběžně glosující ptactvo. Nicméně závěr spíš napovídá, že jde o celkový přístup filmu, který stejně jako biolog sleduje to hemžení pozorovaného druhu sice soustředěně a zaujatě, přesto však s jistou distancí. A když ptačí rodiče uklovou nejslabší mládě, aby neujídalo ostatním, neroní nad tím slzy, ale poznamenají si to do notýsku.
Pýcha a Omerzu rozjedou minimálně tři linie, z nichž každá by vystačila běžnému českému filmu na vybudování solidního dramatu. Konkrétně příběh pádu patriarchy, příběh stárnoucí zamilované účetní a příběh sourozenců vyrovnávajících se každý po svém s tlakem rodiny a jakousi dědičnou zodpovědností. V Atlasu ptáků ale každá z těchto linií graduje zhruba ve druhé třetině filmu, v té poslední se všechno už jen tak nezúčastněně dopoví. Zdá se, že Atlas ptáků je pro mě filmem, o němž mě daleko víc baví přemýšlet, než se na něj koukat.
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.