Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Reporty | 23.08.2021
Více než deset let po canneském vítězství se Strýčkem Búnmím se Apichatpong Weerasethakul vydal do Kolumbie - a na magickou výpravu vzal i Tildu Swinton.
VIKTOR: „Nebudete se dojímat krásou světa. Ani jeho smutky.” Publikum v karlovarském kině Čas bylo trpělivé - takřka dvě a půl hodiny plynuly, v sále to ani nedutalo, odešlo jen pár lidí. „Že by to kouzlo fungovalo na všechny?” říkal jsem si. Titulky, úlevný smích poloviny sálu, sporadický potlesk. Nefungovalo.
Apichatpong Weerasethakul je filmař, kterého jsem si oblíbil pro to, jak nenuceně se v jeho filmech snoubí realistické, pozorovatelské pojetí kinematografie s magií. Ta však do světů postav nevstupuje zvnějšku, je jejich součástí - jen není od začátku přítomná, zjevná, a neodhalí se všem. A tenhle přístup opakuje i v prvním filmu, který natočil mimo domov.
VERONIKA: Režisér hraje s divákem snad i trochu zlomyslnou hru. Trousí drobečky, náznaky, kousky šifry. A divák, místo aby se oddal rytmu filmu a takzvaně nic neřešil, lapá tyhle stopy s přesvědčením, že když je správně poskládá, dostane se mu odměny, vysvětlení, dořečení. Ale pointa působící trochu jako z jiného filmu, ba doslova z jiného světa místo odpovědi přidává jen další otázky. Zmatení a nepochopení sálající z publika bylo téměř hmatatelné, někteří našli drobnou útěchu alespoň v možnosti nandat to režisérovi nízkým hodnocením na čsfd. Přitom jednou z výrazně uspokojivých cest, jak si užít Memorii bez frustrace, je vnímat ji spíš jako druh umělecké instalace, videoartu. Podobné věci tvoří zásadní součást Weerasethakulovy tvorby. Tilda Swinton ve filmu v jedné scéně prochází jeho reálnou, přes deset let starou videoinstalací, z níž ostatně pochází i výše zmíněná „pointa”.
VIKTOR: Režisér pár let zpátky otevřel na festivalu v Rotterdamu SLEEPCINEMAHOTEL, místo, kde jste se mohli vyspat v obklopení uměleckými instalacemi. Memoria ale není film od Warhola, aby nevadilo, když její část prospíte. Ony detaily, jakkoliv se nakonec třeba ukáže, že nefungují jako důležitá vodítka, jsou silné, třeba jako když kolumbijská lékařka říká hlavní hrdince, že proč by jí předepisovala Xanax, když by pak přišla o dojetí nad krásami i smutky světa. A tenhle náhled na prožívání může být povědomý i západnímu publiku. Artová mindfulness?
A pak je tady ještě jeden kontext, který mi udělal radost. Weerasethakul natočil svůj první film vně hranic své domoviny, navíc anglicky a španělsky. A nedopadlo to podobně, jako když se do jiných jazykových oblastí vydala jiná artová esa jako Abbás Kiarostamí či Asghar Farhádí. Memoria rozvíjí estetiku i motivy dřívějších režisérových celovečeráků a je to neméně magické.
VERONIKA: Možná je to tím, že se kolumbijská příroda od té thajské zas tolik neliší. A možná se prostě jistý typ poetiky lépe přesazuje. Prozaicky řečeno artově divní můžete být stejně dobře na Dálném východě jako v Jižní Americe. Artová mindfulness? Spíš starý dobrý šamanismus. Film jako magie, která tvůrci umožňuje ovládat smysly a duše diváků. A Weerasethakul možností audiovizuálního média využívá naplno. Nejenže se můžeme kochat krásnými obrazy, ale hlavně práce se zvukem nám připomíná, že se pořád točí filmy, které si nejlépe užijete v kině vybaveném kvalitní reprodukční technikou. A nejde zdaleka jen o scénu, v níž se hlavní hrdinka ve zvukovém studiu snaží pomocí mladší verze tajemného dvojjediného Hernana rekonstruovat onen zvuk, který ji po příjezdu do Bogoty začal pronásledovat. V Memorii zní i ticho neuvěřitelně hutně.
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.