Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky #4: Líná zátoka a Zdeněk Svěrák

Lázeňské dvojhránky #4: Líná zátoka a Zdeněk Svěrák

Viktor Palák, Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 10.07.2016

Veronika: Bruno Dumont, dosud známý jako tvůrce závažných a divácky náročných dramat, překvapil před dvěma lety svou televizní minisérií Malej Quinquin, v níž se ukázal jako neuvěřitelně talentovaný komediograf. Jeho poslední film Líná zátoka v této linii pokračuje a ukazuje, že Dumontův humor je možná ještě hůř přístupný, než jeho vážná tvář.
Oproti Malému Quinquinovi ještě přidal na satirickém šklebu, v celém příběhu v podstatě nevystupuje nikdo normální, na jedné straně opravdu extrémně zdegenerovaná šlechta, na druhé straně kanibalističtí vidláci. A mezi tím opět bizarní dvojice detektivů, z nichž se jeden nafukuje tím více, čím víc ho trápí zapeklité zmizení turistů v malebné zátoce.
Dumont tu předvádí pokřivenou verzi Downton Abbey, kde místo ušlechtilých šlechticů, obsluhovaných převážně ušlechtilými služebníky, kteří ve své ušlechtilosti občas překonají i třídní rozdíly, ukazuje své prapředky (jako všechny jeho filmy se i Líná zátoka odehrává v Dumontově rodném departementu Nord na hranicích s Belgií) zbavené jakékoli idealizace a vlastně i lidskosti.

Viktor: Proměna Dumontovy perspektivy skutečně patří k těm nejzajímavějším, od vyprázdněných narativů se přesunul k bizarním historkám a castingu jako z dalšího pokračování Asterixe. Pošukové z jeho předchozích filmů jako by přesídlili do žánru komedie, ovšem takové, která podtrhuje režisérovu tezi, že jsme zároveň géniové i idioti. A přesně takoví jsou tedy i Van Peteghemovi i Brufortovi – aristokratičtí nekňubové i vidláčtí surovci –, okolo nichž se zde všechno točí. Vzpomínal jsem u toho na montypythonovskou šlechtu, ale zažíval i pocity tenze, které nebylo dáno polevit. Jako při čekání, až se pod někým propadne lehátko, ale ono ne a ne povolit...

Veronika: Stejně jako v Malým Quinquinovi se mu i přes kupení gagů a extrémní hyperbolizaci daří kdesi v pozadí udržet vědomí všudypřítomné hrůzy a nebezpečí. Pokud má člověk alespoň povšechné povědomí o francouzské kultuře, ocení i to, jak Dumont polemizuje nebo se přímo vysmívá některým velkým postavám francouzské kultury. Úprk z měst na venkov za skutečnou krásou a tím pravým, správným a čistým životem byl vždycky velmi populární, především od 18. století s nástupem romantismu. Vzpomeňme na Rousseaův mýtus ušlechtilého divocha. Je zábavné si představit okouzleného filosofa, který se prochází krajinou Líné zátoky, inhaluje esenci pravého lidství, aby v zápětí dostal pořádnou ránu veslem a byl neobřadně sežrán rodinkou Brufortových.
Esencí naivního postoje „pařížské kavárny“ je Aude Van Peteghem v podání Juliette Binoche, která nad krásami venkova neustále propadá v extatické záchvaty, oblažuje okolí i diváka neustálými výkřiky a emocionálními výlevy. I na ni ostatně čeká veslo.



Viktor: Co by to bylo za blog z karlovarského festivalu, kdybychom se ani trochu neotřeli o novou znělku. V té Daniela Kolářová nutí Zdeňka Svěráka uklízet, zatímco on, starý poeta, na rozdíl od praktické ženy raději cídí - ideálně ňadra a zadnice. A scénka je to tak troškovská, až se chce ptát, proč skoro všichni čeští laureáti varských cen, kteří to dotáhli až do znělek, musí ohlížet pozadí a prsa. A zda není lepší zemřít, jako to udělal Otakar Vávra.

Veronika: Zemřít je vždycky lepší, obzvláště ve sto letech. Navíc znělka s Vávrou patří mezi ty lepší a rozhodně mezi ty nejodvážnější. V podstatě všechny z nich pracují s mediální tváří obdarovaného. Jude Law působí jako stylový frajer, Andy Garcia jako ohnivý latinoameričan, John Malkovich je otráveným a poměrně ostrým velkoměstským intelektuálem. Do této koncepce zapadá i uslintaně voyeurská znělka s Jiřím Menzelem. Krásné ženy byly v jeho filmech vždycky spíš šmírácky okukované než dotýkané. A pohled na Menzela jako na mírně komického obšourníka a starého mládence, pro něhož je vrchol dne spatřit zadnici mladé dívky zakrytou jen kalhotkami, je vlastně celkem výstižný a trefný. Až mě zaráží, že na to přistoupil.
U Zdeňka Svěráka jsem upřímně čekala něco úplně jiného. Jeho oblíbená mediální tvář je tvář mentora, kantora, občas mírně otravného, ale zároveň vtipného, se smyslem pro mystifikaci. V pozici starého obšourníka, který rád sní a okukuje, ale do akce se už nepouští, se vlastně objevil až ve filmu Vratné láhve. A právě z tohoto jediného filmu jakoby znělka nepochopitelně vycházela. Jako by cenu nedostal Zdeněk Svěrák, ale kantor na penzi Josef Tkaloun. Stoicky snáší peskování své ženy (opět v podání Daniely Kolářové), ale s mužnou mazaností si i v domácích pracech dokáže najít trochu té mužské radosti. Záběr, v němž vatovou tyčinkou namočenou v lihu vytírá nejintimnější zákoutí pozlacené sošky, v sále vyvolá vždy největší salvu smíchu, ve mně ale vyvolává nefalšované znechucení. Přemýšlím, jaké mělo být zamýšlené poselství znělky. Že si postarší české celebrity neumí najít porno na internetu? Že se k nahé mladé dívce dostanou jen prostřednictvím filmové ceny?

Viktor: Od samého začátku dosud trvající tradice znělek s laureáty se polemizuje o tom, proč festival přistoupil na setrvalé „ponižování“ svých ocenění, často to paradoxně zmiňovali lidé, kteří jinak oceňují neformální atmosféru Varů, čímž si tak automaticky protiřečí. Znělka se Svěrákem ale kromě neformální nálady festivalu nicméně ještě výrazněji navazuje na představu žen coby objektů k okukování a vilného pomlaskávání – přesně tahle nezřídka šprýmuje Marek Eben (vzpomeňme alespoň na žertování na úkor mladé ženy Jerryho Schatzberga anebo ještě mladší herečky Kary Hayward), přesně takhle skoro každý rok vypadají choreografie slavnostních ceremoniálů. Prdelky, prádýlko, touha prokouknout, co je za košilkou… Nic příliš inspirativního z toho nekane, v tomhle ohledu se fakt není čím chlubit.

Veronika: Právě tu kritiku snižování významu karlovarských cen ve znělkách jsem nikdy moc nechápala. Odpovídá to přesně image, kterou se festival dlouhodobě snažil prosadit. Událost pro milovníky filmů, kde se i hvězdy můžou zamíchat do davu, užívat si kontakt s běžnými diváky a případně i dobře zapařit. Nejvýstižnější a nejvtipnější je v tomto ohledu asi scénka s Harveym Keitelem... Ale zpět ke Svěrákovi. Ta znělka přesně odráží stav naší společnosti, kdy součástí vlídného humoru je pořád bezproblémově přijímané uslintané žertování směrem k ženám. Nejvíc si Marek Eben svůj válečkovský macho ostrovtip brousí v pořadu Stardance, bohužel mu to zhusta prosakuje i do zahajovacích a zakončovacích ceremoniálů. Nicméně těžko se mu divit, když tebou zmíněné choreografie vypadají tak, jak vypadají. Jediná žena, která se dlouhodobě prosazuje do vizuálů festivalu, aniž by si musela odložit, je Eva Zaoralová. Navíc je českým publikem (muži i ženami) tento typ humoru vnímán často jako součást národního kulturního pokladu, který si musíme ubránit před hordami politické korektnosti. Málokomu dochází, že je to prostě projev buranství z dob, kdy byla kinematografie v podstatě pánským klubem. Když už jsem zmínila Harveyho Keitela – tento herec je skoro stejně starý jako hrdinové uslintaných znělek Menzel a Svěrák. A zatímco americká hvězda zajde se soškou do baru, postaví ji na zem a u piva pohovoří s barmanem, český tvůrce si cenu fetišizuje a je celý urvaný z toho, že si může sáhnout na pevné kozičky. Vlastně to krásně vypovídá o kulturních rozdílech mezi námi a západem.

Info

51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #62: Elán mezi oblázky

Michal Pařízek 24.09.2021

Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku...

Šejkr #61: „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Michal Pařízek 10.09.2021

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje...

Sharpe 2021: To nejlepší

redakce 07.09.2021

Letos nás pohříchu tolik z Full Moon na místě nebylo, tak jsme k tradičnímu výběru toho nejlepšího vyzvali další osobnosti, kamarády i obvyklé podezřelé.

Ďakujem, milujem (Moody Moon Noize vol.2)

redakce 01.09.2021

Krom únavy nás – crew, organizátorský tým i spřízněné tváře – dostihlo po proběhlém festivalu Moody Moon Noize vol. 2 i dojetí. Ale nejen to. Putovní festival skončil. Začne.

Moody Moon Noize vol.2: Top 5

redakce 30.08.2021

Jsme nevyspalí, unavení, ale štastní. Stálo to za to. Před podrobnějšími reporty posíláme tradiční top 5 převážně z řad crew a organizátorského týmu.

Šejkr #60: „Máme to teda dělat venku? Já fakt nevím.“

Michal Pařízek 27.08.2021

Feeling podzim. Loňskou euforii na kolonádě do velké míry zapříčinilo také počasí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Vortex)

Veronika Havlová, Viktor Palák 24.08.2021

Gaspar Noé vysadil drogy a natočil film, ve kterém není ani stopa po stroboskopech, ale drásavostí si nezadá s jeho vrcholnými díly.

Kdo mi ukradl moje noty? (Ostravské dny 2021)

Veronika Miksová 24.08.2021

Po náměstí se pohybovali žlutě odění bubeníci a do toho se plynule přemísťovali archaicky uniformovaní členové hornické kapely a uprostřed všeho rotovaly dva klavíry.

Top 5 Josefstadt 2021

redakce 20.08.2021

Po tradičním epickém reportu přinášíme ještě výběr z toho nejlepšího očima našich redaktorů/fotografů a přátel ze zeleného údolí a přilehlých kasemat.

Šejkr #59: Dny, kdy nám to spolu nejde

Michal Pařízek 13.08.2021

Emoce tlučou křídly už od Kyjova, chceme tam být rychle, a to ještě netušíme, co nás čeká na místě.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace