Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky #4: Líná zátoka a Zdeněk Svěrák

Lázeňské dvojhránky #4: Líná zátoka a Zdeněk Svěrák

Viktor Palák, Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 10.07.2016

Veronika: Bruno Dumont, dosud známý jako tvůrce závažných a divácky náročných dramat, překvapil před dvěma lety svou televizní minisérií Malej Quinquin, v níž se ukázal jako neuvěřitelně talentovaný komediograf. Jeho poslední film Líná zátoka v této linii pokračuje a ukazuje, že Dumontův humor je možná ještě hůř přístupný, než jeho vážná tvář.
Oproti Malému Quinquinovi ještě přidal na satirickém šklebu, v celém příběhu v podstatě nevystupuje nikdo normální, na jedné straně opravdu extrémně zdegenerovaná šlechta, na druhé straně kanibalističtí vidláci. A mezi tím opět bizarní dvojice detektivů, z nichž se jeden nafukuje tím více, čím víc ho trápí zapeklité zmizení turistů v malebné zátoce.
Dumont tu předvádí pokřivenou verzi Downton Abbey, kde místo ušlechtilých šlechticů, obsluhovaných převážně ušlechtilými služebníky, kteří ve své ušlechtilosti občas překonají i třídní rozdíly, ukazuje své prapředky (jako všechny jeho filmy se i Líná zátoka odehrává v Dumontově rodném departementu Nord na hranicích s Belgií) zbavené jakékoli idealizace a vlastně i lidskosti.

Viktor: Proměna Dumontovy perspektivy skutečně patří k těm nejzajímavějším, od vyprázdněných narativů se přesunul k bizarním historkám a castingu jako z dalšího pokračování Asterixe. Pošukové z jeho předchozích filmů jako by přesídlili do žánru komedie, ovšem takové, která podtrhuje režisérovu tezi, že jsme zároveň géniové i idioti. A přesně takoví jsou tedy i Van Peteghemovi i Brufortovi – aristokratičtí nekňubové i vidláčtí surovci –, okolo nichž se zde všechno točí. Vzpomínal jsem u toho na montypythonovskou šlechtu, ale zažíval i pocity tenze, které nebylo dáno polevit. Jako při čekání, až se pod někým propadne lehátko, ale ono ne a ne povolit...

Veronika: Stejně jako v Malým Quinquinovi se mu i přes kupení gagů a extrémní hyperbolizaci daří kdesi v pozadí udržet vědomí všudypřítomné hrůzy a nebezpečí. Pokud má člověk alespoň povšechné povědomí o francouzské kultuře, ocení i to, jak Dumont polemizuje nebo se přímo vysmívá některým velkým postavám francouzské kultury. Úprk z měst na venkov za skutečnou krásou a tím pravým, správným a čistým životem byl vždycky velmi populární, především od 18. století s nástupem romantismu. Vzpomeňme na Rousseaův mýtus ušlechtilého divocha. Je zábavné si představit okouzleného filosofa, který se prochází krajinou Líné zátoky, inhaluje esenci pravého lidství, aby v zápětí dostal pořádnou ránu veslem a byl neobřadně sežrán rodinkou Brufortových.
Esencí naivního postoje „pařížské kavárny“ je Aude Van Peteghem v podání Juliette Binoche, která nad krásami venkova neustále propadá v extatické záchvaty, oblažuje okolí i diváka neustálými výkřiky a emocionálními výlevy. I na ni ostatně čeká veslo.



Viktor: Co by to bylo za blog z karlovarského festivalu, kdybychom se ani trochu neotřeli o novou znělku. V té Daniela Kolářová nutí Zdeňka Svěráka uklízet, zatímco on, starý poeta, na rozdíl od praktické ženy raději cídí - ideálně ňadra a zadnice. A scénka je to tak troškovská, až se chce ptát, proč skoro všichni čeští laureáti varských cen, kteří to dotáhli až do znělek, musí ohlížet pozadí a prsa. A zda není lepší zemřít, jako to udělal Otakar Vávra.

Veronika: Zemřít je vždycky lepší, obzvláště ve sto letech. Navíc znělka s Vávrou patří mezi ty lepší a rozhodně mezi ty nejodvážnější. V podstatě všechny z nich pracují s mediální tváří obdarovaného. Jude Law působí jako stylový frajer, Andy Garcia jako ohnivý latinoameričan, John Malkovich je otráveným a poměrně ostrým velkoměstským intelektuálem. Do této koncepce zapadá i uslintaně voyeurská znělka s Jiřím Menzelem. Krásné ženy byly v jeho filmech vždycky spíš šmírácky okukované než dotýkané. A pohled na Menzela jako na mírně komického obšourníka a starého mládence, pro něhož je vrchol dne spatřit zadnici mladé dívky zakrytou jen kalhotkami, je vlastně celkem výstižný a trefný. Až mě zaráží, že na to přistoupil.
U Zdeňka Svěráka jsem upřímně čekala něco úplně jiného. Jeho oblíbená mediální tvář je tvář mentora, kantora, občas mírně otravného, ale zároveň vtipného, se smyslem pro mystifikaci. V pozici starého obšourníka, který rád sní a okukuje, ale do akce se už nepouští, se vlastně objevil až ve filmu Vratné láhve. A právě z tohoto jediného filmu jakoby znělka nepochopitelně vycházela. Jako by cenu nedostal Zdeněk Svěrák, ale kantor na penzi Josef Tkaloun. Stoicky snáší peskování své ženy (opět v podání Daniely Kolářové), ale s mužnou mazaností si i v domácích pracech dokáže najít trochu té mužské radosti. Záběr, v němž vatovou tyčinkou namočenou v lihu vytírá nejintimnější zákoutí pozlacené sošky, v sále vyvolá vždy největší salvu smíchu, ve mně ale vyvolává nefalšované znechucení. Přemýšlím, jaké mělo být zamýšlené poselství znělky. Že si postarší české celebrity neumí najít porno na internetu? Že se k nahé mladé dívce dostanou jen prostřednictvím filmové ceny?

Viktor: Od samého začátku dosud trvající tradice znělek s laureáty se polemizuje o tom, proč festival přistoupil na setrvalé „ponižování“ svých ocenění, často to paradoxně zmiňovali lidé, kteří jinak oceňují neformální atmosféru Varů, čímž si tak automaticky protiřečí. Znělka se Svěrákem ale kromě neformální nálady festivalu nicméně ještě výrazněji navazuje na představu žen coby objektů k okukování a vilného pomlaskávání – přesně tahle nezřídka šprýmuje Marek Eben (vzpomeňme alespoň na žertování na úkor mladé ženy Jerryho Schatzberga anebo ještě mladší herečky Kary Hayward), přesně takhle skoro každý rok vypadají choreografie slavnostních ceremoniálů. Prdelky, prádýlko, touha prokouknout, co je za košilkou… Nic příliš inspirativního z toho nekane, v tomhle ohledu se fakt není čím chlubit.

Veronika: Právě tu kritiku snižování významu karlovarských cen ve znělkách jsem nikdy moc nechápala. Odpovídá to přesně image, kterou se festival dlouhodobě snažil prosadit. Událost pro milovníky filmů, kde se i hvězdy můžou zamíchat do davu, užívat si kontakt s běžnými diváky a případně i dobře zapařit. Nejvýstižnější a nejvtipnější je v tomto ohledu asi scénka s Harveym Keitelem... Ale zpět ke Svěrákovi. Ta znělka přesně odráží stav naší společnosti, kdy součástí vlídného humoru je pořád bezproblémově přijímané uslintané žertování směrem k ženám. Nejvíc si Marek Eben svůj válečkovský macho ostrovtip brousí v pořadu Stardance, bohužel mu to zhusta prosakuje i do zahajovacích a zakončovacích ceremoniálů. Nicméně těžko se mu divit, když tebou zmíněné choreografie vypadají tak, jak vypadají. Jediná žena, která se dlouhodobě prosazuje do vizuálů festivalu, aniž by si musela odložit, je Eva Zaoralová. Navíc je českým publikem (muži i ženami) tento typ humoru vnímán často jako součást národního kulturního pokladu, který si musíme ubránit před hordami politické korektnosti. Málokomu dochází, že je to prostě projev buranství z dob, kdy byla kinematografie v podstatě pánským klubem. Když už jsem zmínila Harveyho Keitela – tento herec je skoro stejně starý jako hrdinové uslintaných znělek Menzel a Svěrák. A zatímco americká hvězda zajde se soškou do baru, postaví ji na zem a u piva pohovoří s barmanem, český tvůrce si cenu fetišizuje a je celý urvaný z toho, že si může sáhnout na pevné kozičky. Vlastně to krásně vypovídá o kulturních rozdílech mezi námi a západem.

Info

51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.

Šejkr na doma: Nedělní kino

Michal Pařízek 26.04.2020

Dnes to trochu odlehčíme filmovými tipy. Máme neděli a lenošení u obrazovky se prostě nabízí.

Šejkr na doma: „Now here's a little story, I've got to tell...“

Michal Pařízek 25.04.2020

Bylo to 23. února roku 1995. Polovina devadesátých let nebylo moje úplně nejlepší období, moc jsem toho nedělal a to, co jsem dělal, mě moc nebavilo.