Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 12.07.2017
Festivalová diplomacie je věc ošidná, ač orientován na východ (od Západu), bez hollywoodských hvězd se karlovarský festival ve své stávající podobě neobejde a letos k nim vedla cesta přes Sundance a režiséra Davida Loweryho, jehož snímek Ain't Them Bodies Saints byl ve Varech uveden před několika lety. Stejně jako v tomhle filmu, též v Přízraku hrají Rooney Mara a Casey Affleck, a jak všichni víme, druhý jmenovaný byl letos jedním z varských hochů z plakátu.
Affleck a Mara ztvárňují v Přízraku pár, on je C a ona M, protože takhle to zní umělecky, a přesně takový by Lowery chtěl svůj film mít. Podobenství a intimita zároveň, jímavý příběh s obecnou platností – a nadčasovost. A té lze přece nejlépe dosáhnout tím, že do filmu zařadíme okázalou scénu z budoucnosti a krutý výjev z minulosti. Univerzální film, který prostupuje napříč časem. Jako duch. Rozumíme si?
Myslím, že jsem k Přízraku dokázala přistoupit s otevřenou myslí. Tedy jsem dopředu nevyhlížela otravného pseudohlubokého miláčka citlivých intelektuálů ze Sundance. A má otevřená mysl během projekce reagovala asi takto: „A hele, další americký nezávislý film, kde si hrdinové nesrozumitelným polohlasem v objetí na gauči špitají zážitky z dětství. To jsem tu už hodně let neviděla! Vždyť to bylo trendy tak deset let nazpátek. – Aha, pan režisér si všiml, že na festivalech celkem letí meditativní filmy s dlouhými záběry. Ale jde mu to, celkem hezky se na to dívá. A strašidýlko pod prostěradlem působí patřičně jímavě. – Jako dekonstrukce duchařských filmů to není špatné. Pokud bude poselství filmu, že se nemusíme bát poltergeistů, protože to nejsou zlí krvežíznivci, ale jen ztracení a zmatení Caseyové Affleckové, kteří už zapomněli, proč tu vlastně jsou, budu celkem spokojená. – Aha, takže on skočil do minulosti. Zdá se, že je v nějaké časové smyčce. Ale zároveň není. Teď jako duch straší sám sebe. Začnou se teď logicky v domě kupit duchové? WTF, vždyť to úplně přestalo dávat jakýkoli smysl!!!“
Při sledování Přízraku mi mysl čas od času těkala k Divému kraji Amata Escalanteho, který se nakonec ukázal být nejsilnějším zážitkem mé šestidenní návštěvy festivalu. Spojení fantaskních motivů a velmi přímočarého svědectví o ztracených existencích mají oba filmy společné, a zatímco ten druhý účelně a tajuplně modeluje neblahé aury hlavních postav, ten první se utápí v doslovnosti místy až komické (pořád doufám, že výstup Willa Oldhama měl zesměšňovat, nikoliv podtrhovat podobná mudrování o pomíjivosti života).
Vlastně by se mi zamlouvalo, kdyby byl ten výstup míněn zcela vážně. V „hlubokém“ projevu o marnosti všeho konání semele hostitel na večírku, pochopitelně za přihlížení ducha pod prostěradlem, všechny potřebné ingredience pseudointelektuálních projevů. Včetně toho, že když se mluví o vážné hudbě, přijde na řadu Beethoven, pokud o výtvarném umění, je zmíněna Mona Lisa. Tedy vždy něco nezpochybnitelně velikého, co je ale všeobecně známé a v podstatě bez námahy přístupné. Nicméně se obávám, že právě přítomnost ducha, tedy někoho, kdo marnost a pomíjivost poznal na vlastní prostěradlo, toto mudrování znevažuje. My tady nakonec dospějeme k tomu, že ten film vlastně není vůbec tak pitomý, jak se nám původně zdálo!
Ale nedospějeme. Zrovna tohle pomrkávání na velikány klasického umění dělají z přízraku definici midcultu, ušlechtilé umčo, syntézu toho nejhoršího z Terrence Malicka a Xaviera Dolana. A vlastně to docela dobře vystihuje stěžejní písnička, kterou složil strádající umělec C. Asi by to mělo znít alespoň jako Jamie Woon – ale nakonec z toho stejně lezou Coldplay. Po humoru ani stopy, zato tklivosti ranec.
52. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
30. 6. - 8. 7. 2017, Karlovy Vary
www.kviff.com
Michal Pařízek 06.05.2022
Chodit pozdě může být i výhoda. Je hodina po začátku tiskovky, Rudolfinum je v podstatě prázdné...
redakce 26.04.2022
Po reportu a fotogalerii ještě přinášíme obvyklé shromáždění vrcholů přehlídky, oslovili jsme taky další obvyklé podezřelé, kamarády a jiné celebrity.
Michal Pařízek 22.04.2022
Nedávno mi jeden známý v baru říkal, že mu dnešní doba občas připomíná jakési „vylepšené devadesátky“. Upřímně mě to vyděsilo, hlubší definici jsem z něj nedostal, třeba ji ani neznal.
Alexander Proletarskyi 20.04.2022
Publikujeme v ukrajinštině hlavní text Full Moonu #132 od novináře, fotografa a hudebního aktivisty Alexandra Proletarského, který přispívá do magazínů Sho nebo Karabas Live a žije v Oděse.
Michal Pařízek 08.04.2022
Když vás jednou nepustí do oblíbeného baru, tak to může být i výhra. Historka se váže ke středečnímu večeru, nakonec jsme s kamarádkou skončili o pár bloků níže ve Vrškách…
Michal Pařízek 25.03.2022
Když jsem ze schránky vytahoval pohled s obrazem mračného západu slunce nad Virginií, fakt jsem se divil...
Ondra Helar 20.03.2022
Téma festivalu dokumentárních filmů Jeden svět se obrací k jeho kořenům. „Cesty svobody“ přímo odkazují na lidskoprávní tematiku, která stála u jeho založení. Tipy pro vás.
Michal Pařízek 11.03.2022
Mířím do karlínských Kasáren na jednu z mnoha benefic. Hned při vstupu do dvora udělá člověku radost, kolik je tam lidí, nakonec se do sálu vlastně ani nedostanu.
Michal Pařízek 25.02.2022
S Daniellou a Alexanderem se bavíme i o tom, jak v době války budou lidé reagovat. Nemyslím státnicky, spíš v rámci společnosti, obyčejně. Čtu jim nahlas jeden z hrdě národoveckých…
Michal Pařízek 11.02.2022
Taky vám přijde, že je neuvěřitelné, jak rychle problém, se kterým už dva roky žijeme, najednou zmizel? Alespoň tedy podle rétoriky a postojů jistých elit.