Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky: Studená válka představuje osudovou lásku jako rovnici

Lázeňské dvojhránky: Studená válka představuje osudovou lásku jako rovnici

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 13.07.2018

VIKTOR: V Británii usazený, ale na polskou transkripci svého jména háklivý režisér Paweł Pawlikowski se po několika solidně úspěšných filmech etabloval rozjímavým černobílým dramatem Ida (2013), na které navázal podobně stylizovanou romancí Studená válka, která pronikla i do letošní canneské soutěže – a získala tam cenu za režii.
Melodramatický příběh dvou hudebníků, kteří nedokáží žít bok po boku, ale ani bez sebe, obohacuje Pawlikowski politickým rozměrem, kdy se oba protagonisté seznámí ve folklorním souboru, který začne poválečná vládnoucí garnitura zneužívat k propagandistickým účelům. A zatímco zpěvačka Zula nenajde dostatek odvahy k emigraci, dirigent Wiktor se k ní odhodlá, čímž nastartuje i přesun filmu z polských lokací do Paříže či Jugoslávie. A to vše Pawlikowski diriguje s matematickou přesností.

VERONIKA: Jádrem filmu je stará lidová píseň, vyprávějící sice banální, ale věčně silný příběh. Dva se milují, ale osud jim nepřeje, srdce jsou zlomená, však to v mnoha variacích známe z hodin hudební výchovy. A stejně jako se proměňuje provedení písně od neškoleného podání dívky kdesi před skromnou chaloupkou v horách, zaznamenané Wiktorem a jeho kolegyní Irenou, až po monstrózní sborový přednes souboru, sloužícího jako výkladní skříň totalitního režimu, proměňují se i vnější okolnosti setkávání a rozcházení ústřední milenecké dvojice.
Jádro písně, stejně jako jádro vztahu Zuly a Wiktora, však zůstává nezměněné. Jejich spalující láska nejenže nedokáže překonat překážky, které s sebou přináší rozdělená Evropa, především ale nedokáže změnit jejich povahy. A právě osudová nemožnost žít spolu ani bez sebe dělá z filmu něco víc, než jen další konstatování, že komunismus je fuj a války, i ty studené, jsou vždycky pěkné svinstvo.

VIKTOR: Pawlikowského starosvětsky vystavěný film lze vnímat jako studené dílo o vášnivé lásce. V této poloze ale nejde ani tak o odraz titulní války, ale spíše demonstraci režisérovy preciznosti, která zde nicméně nenachází valnou oporu v příběhu, který chce vyprávět. Na to až příliš inženýrsky komponuje scény a zejména jejich návaznost, která mnohdy souvisí s použitou hudbou. Můžeme za tím hledat důslednost, ale taky opakující se – a tedy průhlednou – manýru.

VERONIKA: Chladná preciznost a až příliš hladce dokonalá krása obrazu mi zprvu nedovolila, aby na mě film silněji zapůsobil. Navíc mě zklamal Pawlikowského úkrok stranou od něčeho, co se zprvu jeví jako drama svědomí. V první části se zdá, že sledujeme příběh režimem zprzněného charakteru. V odlehlém venkovském sídle – továrně na exportní polský folklor – dochází k normalizaci a zglajchšaltování autentických lidovek tak, aby zněly bombasticky a hodily se k obřímu portrétu Stalina. Je příznačné, že se hlavní hvězdou stává Zula, zkažená dívka (má za sebou pobyt ve vězení) z města, která na konkurzu zaujme písničkou ze sovětského filmu. A spolu s charakterem lidovek se láme i charakter lidí. Zatímco Irena odmítá vyměnit své zásady ctitelky pravého folkloru za skvělou kariéru, Wiktor se podvolí a přetváří křehké písně v bouřící sborové aranže.
Když následně po Wiktorově emigraci vyprávění uhne k banálnímu milostnému příběhu, zdálo se mi, že bych raději sledovala film o tom, jak zprvu dobré úmysly milovníků folkloru mohou být snadno zneužité k propagaci odporného režimu a k podporování nacionalistických nálad. Něco takového se ostatně dělo za totality i u nás (pokoušel se to zachytit Jaromil Jireš ve svém filmu Opera ve vinici) a v podobě úspěchu Alexandrovců to můžeme pozorovat i dnes.

VIKTOR: Pawlikowski se ve Studené válce pohybuje na zajímavém půdorysu někde mezi Zanussiho dramaty, v nichž ikona polského filmu 70. let navíc s tématem matematické preciznosti přiznaně pracovala, a hračičkářskou poctou dobové kinematografii, jak ji reprezentuje třeba Sodergebrghovo válečné noirové krimi Berlínské spiknutí (2006). Na to, aby emocionálně výrazněji zasáhnul, si ale až příliš okatě chystá prostor pro pointy – ať už se bavíme o vystihování doby pomocí písní anebo o dialozích.
S ohledem na dobovou patinu filmu by nemuselo tolik vadit, že film poněkud naivně skáče od jedné události ke druhé a ve vypodobnění romance je příliš doslovný. Ve své snaze o „dokonalý film“ ale jako by Pawlikowski zapomněl, že Studenou válku má pohánět i živelnost její protagonistky, která je však upozaděna celkovým chladem. Zula se tak stává rukojmím režiséra, podobně jako zhusta používaná hudba, zde také v roli, která má poukázat na to, jak má režisér vše pevně v rukou.

VERONIKA: Studená válka ale nakonec patří k těm filmům, které ve mně nějak dozrály. Zpětně oceňuji, jak přirozeně Pawlikowski navozuje atmosféru Paříže 60. let nebo Polska raných let sedmdesátých. Nejde o nějaké laciné retro, vyžívající se v záběrech na dobové předměty, účesy a šaty. Ve scénách z Paříže máme pocit, jako bychom se dívali na film z té doby. Tomu napomáhá i fakt, že Joanna Kulig v roli Zuly by dokonale zapadla mezi dobové hvězdy typu Anny Kariny.

Info

53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
festivalový web

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #67: „So be careful what you say for views...“

Michal Pařízek 03.12.2021

Nikdy jsem nehodnotil cizí motivace a odpovědnost, nebo dokonce jejich absenci. Jenže... i tenhle přístup vzal v poslední době za své.

Šejkr #66: Pozdravy (z) Utrechtu

Michal Pařízek 19.11.2021

Opatrnější, ale stále dobře naladění. Záviděníhodné. Zvlášť když pak o pár dní později vidím záběry z pražských oslav 17. listopadu.

Le Guess Who? 2021: To nejlepší

redakce 15.11.2021

Tradiční výběr toho nejlepšího z okruhu redakce a dalších obvyklých podezřelých. Bylo to krásné a náročné...

Šejkr #65: Ještě to nekončí…

Michal Pařízek 05.11.2021

Setkání s Jaromírem z Priessnitz jsou vždycky milá a přínosná, aktuálně spolu děláme rozsáhlý rozhovor pro knihu jeho textů, která vyjde v příštím roce... O podzimních srážkách.

Šejkr #64: „I got a feeling I just can't shake“

Michal Pařízek 22.10.2021

Courám se po Skalitzer Straße, tradičně fouká, ale vlastně je teplo. Míjím zavřený Privat Klub, novou sicilskou kavárnu, kterou si okamžitě zařazuji do záložky jménem Jednou jistě...

Šejkr#63: Báječná léta

Michal Pařízek 08.10.2021

Sedím na osiřelé zahrádce Barriquády v zapnuté bundě a pohodlí kupodivu nepomáhá ani sklenice kremžského ryzlinku, kterou si trochu tvrdohlavě objednám...

Šejkr #62: Elán mezi oblázky

Michal Pařízek 24.09.2021

Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku...

Šejkr #61: „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Michal Pařízek 10.09.2021

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje...

Sharpe 2021: To nejlepší

redakce 07.09.2021

Letos nás pohříchu tolik z Full Moon na místě nebylo, tak jsme k tradičnímu výběru toho nejlepšího vyzvali další osobnosti, kamarády i obvyklé podezřelé.

Ďakujem, milujem (Moody Moon Noize vol.2)

redakce 01.09.2021

Krom únavy nás – crew, organizátorský tým i spřízněné tváře – dostihlo po proběhlém festivalu Moody Moon Noize vol. 2 i dojetí. Ale nejen to. Putovní festival skončil. Začne.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace