Články / Rozhovory

Lenka Dusilová: Nehrajeme jazz a nemusíme žádné kytarové sóla

Lenka Dusilová: Nehrajeme jazz a nemusíme žádné kytarové sóla

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 10.01.2014

Lenka Dusilová uzavřela s koncem roku jednu hudební etapu, tu baromantickou, ale vůbec to nemusí znamenat, že není čas na další... jinak baromantickou. O fanoušcích Čechomoru, ženských stereotypech, erotickém fluidu a taky o tom, kdy bude z Baromantiky tancovačková kapela.

O rockerech se rádo říká, že postupem času “vyměkávají”, u ženských je to jaksi impertinentní. Jde s věkem potřeba hledání nových výrazových poloh? Jak to má Lenka Dusilová?
Myslím, že každému se mění věkem povaha, sama procházím transformacemi, mám pocit že tak jednou za dva roky. Dost je to cítit v projevu, artikulaci, slovech a každé pochopení nebo zkušenost napomáhá lépe vyjadřovat emoce či chápat nové vjemy, toužím si pak vyzkoušet něco, co si chci opakovaně prožít a umět hlasem nebo hudbou přenést. Pro mne je to asi leitmotiv mé hudební cesty a hlavně zpívání? Věci jako hudební design či aranžmá jsou obory, který s důvěrou nechávám na lidech, se kterými pracuju.

Dvě otázky na hraně: Lenka Dusilová má dobře pokryté všechny věkové kategorie i různé druhy posluchačů: nejstarší tě mají spojenou s Čechomorem, starší se Sluníčkem a Pusou a Kollerem, mladí s Baromantikou, fajnšmekři s Eternal Seekers. Uvažuješ někdy nad tím, čemu se říká “mediální obraz”?
Ano, minulost mi pomohla dostat se do všeobecného povědomí a pár pootevřených duší sleduje mé kroky. Každým krokem někoho ztratím, anebo naleznu. Ale nedělej si iluze. Fanoušek Čechomoru mě chce slyšet zpívat hlavně Husičky a Proměny, a ne poslouchat Baromantiku. A to nemyslím negativně vůči publiku Čechomoru, tak to prostě je. Myslím, že za pár posledních let sólové a nejen sólové mise se mi podařilo “vyředit” publikum na takové, které nám rozumí. Žádný snobismus se na našich koncertech nekoná, a to mě baví. Ale boj o přežití je v případě kapely složitější, než když jezdím sama s kytarou, looperem a efekty. Nemůžu nepřiznat, že v rámci zachování Baromantiky si občas lámeme hlavu, jak nás více dostat do povědomí, protože ta kapela má duši a hraje fantasticky a chceme spolu hrát. Moc mechanismů tady ale není. Takže makáme nekompromisně dál na nové hudbě, kterou spolu umíme.

Na hraně číslo dvě: Jsi jedna ze zpěvaček, která má sílu na studiové nahrávce a která živě disponuje velkým erotickým… fluidem, ehm, což vyzní přesně, jak má, tedy machisticky. Právě jsou aktuální debaty na úlohu umělkyně v současném šoubizu, že se s nimi zachází jako s marketingovými hračkami etc. Ani nevím, co jsem se chtěl zeptat… Líbí se ti, co dělá M.I.A.?
He he, dlouho mi nikdo nesložil takový kompliment. Nejsem si na pódiu příliš vědomá ženských zbraní, moc si neuvědomuju, které mám a jak je zneužít. Ale do mého muzikantství či témat zas až tak nepatří. V objevování ženství a uvědomování si ženských zbraní se mám dost co učit hlavně v osobní rovině. Ale jsou to propojené nádoby, pravda. Kdoví, jaký podtext bude mít v budoucnu moje hudba. Mno, to už ale budu asi moc stará. (smích) Neznám tvorbu a projev M.I.A. Zaměřím se na to, ať mám přehled.

DVD Live in Café v lese jste pokřtili v Jazz Docku. Dají se srovnat ty dva prostory z koncertně fanouškovského hlediska? Café V lese je, zdá se, jedním ze středobodů klubové Prahy, i když hlavně té alternativní, chci říct, že se tam odehrávají věci velmi různorodé, zatímco Jazz Dock je spíš “klasické” jazzové místo...
Jazz Dock všichni z Baromantiky moc dobře známe, protože jsme se setkali před léty v jazzové komunitě, ať už kolem Vertigo Quintet, S'aight a dalších mnoha muzikantů. Na Jazz Dock padla volba asi kvůli tomu důvěrně známému prostředí, chtěli jsme podzimně zahrát a pokřtít DVD v intimnějším prostoru, který má podobný ráz jako záznam koncertu Live at Café v lese. Do vršovického podhoubí kaváren Café v lese či Café Sladkovsky nás zasadil režisér Tomáš Zilvar z VICE, který zná velmi dobře místní kolorit a významné “štamgasty”. Tomáš Baromantice dva roky pomáhal ztvárnit audiovizuální vyznění baromantického světa, ať už natočením videoklipu Baromantická v kavárně Sladkovsky nebo právě koncertem Baromantiky Live at Café v lese. A nemůžu u celkového vizuálu Baromantiky opomenout fotografku Bet Orten. Ona je tak trochu naší dvorní fotografkou, taky rádi spolupracujeme s grafikem a výtvarníkem Michalem Ožibkem. Myslím, že Vršovice Baromantice dost sluší.

Koncept několikadenních koncertů - tři dny V lese, dva dny v Jazz Docku… Pracuje Baromantika s nějakou mírou improvizace nebo to už jsou pevně dané věci? Není těžší hrát ve stejném prostoru několik večerů za sebou? Máte fanklub, co za váma jezdí?
Když jsme natáčeli Live at Café v lese, neměli jsme za sebou zas až tolik koncertů, abychom si koncerty opakovaně neužili. Teď, o rok později, se těšíme z každé nové věci, kterou na koncertě hrajeme. Čas se posunout. Každý v Baromantice je neklidná hudební povaha a vlastně se jí nemůže stát, že se stane českou mašinou na prachy, “jukeboxovou” kapelou, na jejichž koncertech se fanoušek uspokojí oblíbenou hitovkou. I když v rámci našich měřítek možná ano. Asi to měříme trochu jiným metrem. Ale pozor, v Baromantice mají aranže a zvukové detaily své místo, je to promyšlená konstrukce nebo aranžmá s vnitřním obsahem, které mi pomáhá oblékat se znovu do emocí. Nehrajem jazz a nemusíme žádné kytarové sóla, improvizace u nás nemá místo. Pro tu mám prostor buď na sólových koncertech nebo v představení One Step Before the Fall, které hrajeme s Markétou Vacovskou ze Spitfire Company.

Live at Café v lese, které vyšlo u Supraphonu, podle tvých slov uzavírá jednu etapu Baromantiky, ale jakou otevírá? Neplánuješ nějaké projekty nebo spojení…
Ano, pro mě je vzrušující objevovat, co se stane při nové interakci s někým, kdo mně hudebně imponuje. Ale já Baromantiku jako kapelu a propojení zajímavých hudebních osobností v ní nepovažuju ještě za uzavřenou. Hledání nových dobrodružství si nechám na potom. Máme s Baromantikou ještě nedokončeno, hlavně co se rozdělaného spoluatorského materiálu týká. Našli jsme svůj vlastní hudební jazyk a teď se pokusíme s tím potenciálem pracovat jiným způsobem. Každý je silný autor ve svém vlastním světě a ty teď vtahujeme do Baromantiky. Tak se těším a jsem zvědavá, co to hodí dohromady. Nové album vyjde příští rok, na zimu se zavřeme do studia.

Nevadí, když se budu ptát na drogy?
Co tě zajímá? (smích) Jestli jsem fetovala? Mám za sebou pár let zpátky sebedestruktivní období, ale paradoxně bych se bez něj asi neprobudila. Takže děkuji vyšší moci, pár blízkým a asi dobré genetice, že jsem relativně normální zdravý člověk. Nic dramatického se zas až tak nedělo.

Kde jsi přišla k polštině?
Přivedla mě k ní spolupráce se slezským básníkem a vinařem Bogdanem Trojakem, který napsal převážnou většinu textů na album Eternal Seekers. Skladba, která si ani trochu neříkala o český text, ale o jiný slovanský akcent, mně nedala v té době spát. Beatka Hlavenková, která Bogdana do Eternal Seekers dotáhla, mě navedla k tomu, že Bogdan mluví a píše velmi dobře polsky. Tím mě vtáhla do jejich moravsko-slezské krajiny a povahy. Zalíbilo se mi tak zpívat. V polštině pak vznikla i skladba Wspomnienie z alba Baromantika, které napsala text Dorka Bárová z Tara Fuki a jiných zajímavých formací. Dorkou už máme další otextovanou polskou věc na nové album.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Agrose

redakce 02.03.2021

Dvě nahrávky během dvou měsíců, to je slušný start na nový label. A to tím spíš, že přináší zcela nová jména i neoposlouchané žánrové hybridy.

Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

su 22.02.2021

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.

Simona Blahutová: Od Igráčka k Hitlerovi a zase zpět

prof. Neutrino 15.02.2021

Rozhovor s výtvarnicí a absolventkou AVU, zabývající se historickými událostmi v dobách Třetí říše či za studené války, je o smyslu hrdinství i opravdovosti umění.

Olaf Olafsonn: Experimenty jsou mi blízký

Anna Mašátová 03.02.2021

Olaf Olafsonn z kapel Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, The A-Bomb a dalších, rozezněl novým projektem rotundu sv. Petra a Pavla na Budči. Popovídali jsme si s ním.

Rudi Rus: Metal tu bude navždy

Ondra Helar 29.01.2021

Rudi Rus, dvoumetrový obr se sametovým, hlubokým hlasem, napsali s Pištou Vandalem z Čad knihu, která se otáčí kolem patnácti let metalu ve Slovenském rozhlase. Rozhovor.

David Pešek, Amrit Sen (SANANIM): Pečovat o sebe hudbou

Jarmo Diehl 26.01.2021

Organizace na pomoc závislým vydala benefiční kompilaci. Přispělo přes sto kapel, přispějete i vy? Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Julie Hrnčířová: Ráda vymýšlím příběhy

su 08.01.2021

Sochař a fotograf Richard Wentworth prohlásil, že cigaretová krabička, podpírající nohu od stolu může mít v sobě větší sílu než sochy Henryho Moorea... Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Libuše Jarcovjáková: Sednu na náměstí a čekám, co přijde

Michal Pařízek 08.01.2021

Její výstavu Evokativ vyhlásil britský deník The Guardian výstavou roku, většina snímků přitom vznikla před několika desítkami let. Talent a dílo Libuše Jarcovjákové v rozhovoru Michala Pařízka.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: K uzdravení potřebujeme jen mír (Aigel)

Maria Pyatkina 07.01.2021

Právě zážitky ze soudní síně, komunikace s orgány a návštěv milovaného v cele daly vzniknout projektu Aigel, který přinesl do ruského undergroundu nová ostrá témata.

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Anna Mašátová 07.01.2021

Co přinesla letošní krize, co musí zvládat kapelník i jaký je stav bigbandové scény hodnotí v následujícícm rozhovoru kapelník Cotatcha Orchestra.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace