Články / Sloupky/Blogy

Lesu je jedno, jak se máte #1

Lesu je jedno, jak se máte #1

Jiří Špičák | Články / Sloupky/Blogy | 24.03.2020

Lesu je jedno, jak se máte, napsal Luke Turner ve své loňské knize Out of the Woods a já na tuhle větu od té doby pořád myslím. Je to totiž jedno i potoku, hlíně, všem ptákům a ostatním zvířatům. U potoka nemá nikdo na nic názor, nebaví se o tom, co děláte vy, co neděláte a co byste měli dělat. Nemusíte tam poslouchat, kolik lidí je ještě vhodné obětovat šlapající ekonomice, kolik procent smrtí je v pořádku a od jakého věku už můžeme lidi odepisovat.

Nemusíte tam ale ani poslouchat, že je Covid-19 trestem Matky přírody na lidstvu, že nám posílá morový vzkaz a oplácí nám naše chování. Neoplácí nám nic, přírodě je to všechno jedno.

A to potřebuju slyšet. Nic.

Tady by to mohlo končit, ale nekončí. Ani já úplně nezvládám nedělat nic, i když bych se to chtěl naučit. Takže výpravy k potoku, kde ráno bývá málo lidí, odpoledne jenom o několik víc, a když je pořádně protáhnu k jezeru, není už tam vůbec nikdo, prokládám četbou knih o chození, přírodě a o tom, že je obecně dobré nic neříkat. Prokládám je kromě toho ještě hraním počítačových her, ale jenom těch, ve kterých se hodně chodí. O tom ale jindy.

O Lukeovi Turnerovi a jeho knížce Out of the Woods už jsem psal přesně před rokem, ve Full Moonu #96 věnovaném hnutí New Weird Britain. Milostný dopis Eppingskému lesu na severovýchodním okraji Londýna, kam se Turner chodí ukrývat, když ho život něčím nalomí, záměrně nabourává představy o nature writing jako o něčem vznešeném a meditativním. Out of the Woods je temná knížka o osobních démonech, sexuálním zneužívání a depresi, která se vždy nakonec vrátí. Les vás z ní nevyléčí, musíte to zkusit jinak.

„Dojděte až do pekla a až tam budete, nezastavujte se,‟ píše Rebecca Solnit v knize esejů A Field Guide to Getting Lost. „Nakonec vyjdete na druhé straně.‟ Solnit je přední americká feministka a environmentalistka, píše o aktivismu, politice a lidských právech a všechna tahle témata se v knize A Field Guide to Getting Lost objevují. Jedna výzva ale převládá: zkuste nedržet život tak křečovitě ve svých rukou a na chvíli se ztratit. Budete překvapeni, co všechno v tom ztracení najdete.

„Krajina, ve které je člověk zakotvený, není pevná. Je tvořená pamětí a touhou, ne kameny a hlínou,‟ píše Rebecca Solnit a mně tahle část knihy připomněla, proč jsem se po patnácti letech vrátil zpátky do Olomouce a proč mě tak baví chodit po stále stejných místech. Protože samozřejmě nejsou stejná. Před patnácti lety jsem jezdil autobusem do školy do Litovle, cesta trvala čtyřicet minut a já ji vždycky celou prospal. Mezi Olomoucí a Litovlí jsem neviděl žádnou spojnici, Litovel byla ostrov, na kterém jsem nechtěl zůstat, ale stejně jsem na něm ztroskotával.

Před měsícem jsem jel do Litovle znovu, to ještě nikdo netušil, že město za chvíli skončí odříznuté v karanténě, ještě za tmy jsem nasedl do autobusu, stejně jako před patnácti lety. Chtěl jsem si poprvé spojit Litovel s Olomoucí, promyslet tu cestu a celou ji projít pěšky. A tak jsem to udělal. Asi jsem si myslel, že na něco přijdu, ale když jsem se po šesti hodinách cesty lužními jasanovými lesy, meandry řeky Moravy a nivními loukami vynořil na kraji Olomouce a uviděl špici kostela svatého Cyrila a Metoděje v Hejčíně, nestalo se vůbec nic.

A to mě uklidnilo.

Luke Turner měl pravdu. Pravdu měla i Olivia Laing, která v knize To the River léčí svoji nejistotu cestou podél celého toku řeky Ouse, stejné řeky, do níž v roce 1941 vstoupila Virginia Woolf s kameny v kapsách. Olivia Laing po cestě dekóduje krajinu, vzpomíná na spisovatele Kennetha Grahama a paleontologa Gideona Mantella, který u řeky Ouse objevoval dinosauří kosti. Odpočívá u stromu, svačí jablko a sýr, čeká, až klesne slunce a ona bude moct pokračovat dál. Nakonec dojde až k místu, kde se Ouse vlévá do estuáru Humber a dál do Severního moře. A na nic nepřijde.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co právě v elektru kutěj: Mocné elektronické výboje slovenských mimozemšťanů

Richard Kutěj 27.06.2020

Slovenský elektronický label Aliens Production zásobuje mezinárodní scén povedenými releasy už od roku 1997. A mocně rozjel i letošní sezonu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík 25.06.2020

Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.