Jakub Koumar | Články / Recenze | 11.05.2015
Let dýmem se zdá být vůbec ošemetnou záležitostí. Nabízí totiž jen velmi omezené možnosti k nadechnutí; plíce s ním zápolí, dech se krátí a hlas krabatí. Když ale dým alespoň na chvíli profoukne vítr a oblaží alveoly čerstvým kyslíkem, následuje spásné nadechnutí. A to je pocit, který by nikdo nevyměnil za nic na světě. Podobně působí i nové album Sylvie Krobové. Je plné doutnajících nástrojů a chraplavého hlasu, který umí být i překvapivě vzletný. Krobová moc dobře ví, co hlasivky dokáží a jak toho využít, má k tomu ostatně slušné předpoklady, jelikož vystudovala operní zpěv na konzervatoři.
Bez něj by bylo album poloviční, ale zároveň není tím největším potěšením. Tím je nápadité zvukové aranžmá, kde si nástroje přehazují dominantní pozici, tedy až na jednu výjimku. Žestě tonálního demiurga Jana Jiruchy. Ten ve studiu Jámor rozezněl mikrofony pozounem a eufoniem a jeho práce na desce je dechberoucí. Málokdy se najde tak poutavá fúze undergroundu, jazzu, vážné hudby a improvizace. S kontrabasistou Pavlem Tichým vytvářejí až neznatelně podprahové mikrosvěty, které prorůstají řídkou atmosférou, dýmí a zaplňují každý kout. Plech drní a každý pohyb smyčce je brunátným rozezněním mohutného dřevěného těla, chvíli na to smyčec skřípe a probarvuje Sylviin akordeon, klavír i hlas.
Rýmy jsou po úvodní Fibichově básni poněkud těžkopádné a připomínají atmosféru pozdního romantismu, ovšem novodobé opilé usínání nad Schopenhauerem je koncepční a celistvé. Je to jazyk desky, kvůli němuž po ní (ne)sáhnete. Neplatí to ale o závěrečné trojkombinaci zhudebněných básní Sylvie Plath, jejíž obrazotvorná syrovost trudné existence koresponduje se zemitostí použitých nástrojů, mezi něž je potřeba zařadit i zpěvaččino nakřáplé i nasládlé hrdlo.
Album je komplexní jak rozmáchlý písňový cyklus s tu více, tu méně dramatickou atmosférou. Kantáta plná bloudění mezi živočišností a existencialismem. Duše není bezradná z neuchopitelného stavu, naopak si v něm libuje, přijímá svou rozervanost jako sebezničující jedinečnost. Jako nevyhnutelnou sebeidentitu, nenávratně směřující k zániku.
Let dýmem je vrzající, dávivý počin plný svérázu. Vedle vzdáleně podobných desek nepůsobí sebejistě, ale stojí na své niternosti, intimitě a zbídačeně krásné lidskosti. Chraptivý, kakofonní, dekadentní, i libozvučný a zpěvný. Pro nikoho, a pro všechny.
Sylvie Krobová - Let dýmem (Polí5, 2015)
www.sylviekrobova.com
Filip Peloušek 05.12.2024
Povznášející, psychedelií a euforií prosáklá hudba doplněná o do výšky vyhnaný zpěv Joshuy Hodgese v protikladu s texty plnými pochybností.
Kristina Kratochvilová 25.11.2024
Představu pozlátka tvrdě zadupává do země špinavá realita plná absťáku, démonů, lítosti a vyhasínajících životů Laneganových blízkých.
Šimon Žáček 24.11.2024
Zdánlivě banální příběh Anory skrývá krásy i ošklivosti chybujících lidí ve stále více matoucím světě.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.