Články / Sloupky/Blogy

Limity interpretace aneb reakce na článek o současných českých textech

Limity interpretace aneb reakce na článek o současných českých textech

Richard Sysel | Články / Sloupky/Blogy | 25.07.2019

Full Moon publikoval rozsáhlý článek s názvem V zajetí lyrického věku aneb Současné české texty (přečíst si ho můžete tady a pokračování pak zde), v němž se ale jeho autor Libor Staněk, soustředí ze současné scény v zásadě jen na čtyři kytarové kapely: Dukla, ±0, Good Times Only a ROLE. Reagovat na každý článek není možné a je koloritem současného světa, že jej plní „různý hadry, šminky a názory“, jak se zpívá v dosud nevydané písničce právě ±0. V daném případě je však reflexe vhodná, protože zde význam přesahuje zvolené téma.

Autor článku o současných českých textech vzhlíží k tvorbě Psích vojáků z 80. a 90. let minulého století, demonstruje na nich představu ideálního písňového textu a stanovuje parametry, s jejichž pomocí hodnotí soudobé hudební skupiny. Takové schéma však článku dává punc staromilství a uzavřenosti. Těch se nevyvaroval ani Milan Kundera, z jehož knížky Život je jinde Staněk opisuje, když zmíněným kapelám přičítá „zaslepenost lyrického věku“. Tvorba Kundery totiž obsahuje kromě pronikavých postřehů i zarážející přešlapy, jako je odsouzení v té době nově vznikajících hudebních žánrů. Známý je jeho bonmot z Knihy smíchu a zapomnění (poprvé vyšla roku 1969), že „dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná“. Zkrátka interpretace textu ustrnulá v minulosti a odtržená od aktuálního dění ztrácí důležitý rozměr.

Další souzvuk, tentokrát však disharmonický, rozeznívá ve vztahu k článku Kunderův konzistentní názor, že dílo má zůstat odděleno od osoby autora, tj. že výklad díla nemá být ovlivněný názorem na autorův život, potažmo jeho osobu. Pokud se tedy objevil samozvaný inkvizitor českých písniček a vypůjčuje si cizí myšlenky, stojí za to zasadit téma do celého kontextu. Článek míchá koktejl dojmů nejen z písňových textů, ale i z jejich autorů. O těch je možné se dočíst, že jsou „smutní kluci“, pak že se „tihle kluci mají vlastně hodně rádi“, aby se došlo k závěru, že jsou „narcisové“, které trápí neduhy mládí, a proto je prý „opravdu potřeba dospět“. Dohady o psychických profilech autorů (navíc aniž by je dotyčný znal) by asi Kundera neschválil. Především ale mají daleko k profesionalitě a s kritikou textů se míjí docela.

Článek pokračuje teorií o druzích smutku, kdy je údajně smutek kapel z periferie a kapel z doby komunismu v pořádku na rozdíl od smutku uvedených čtyř kapel - z Prahy. Nicméně smutek má původ v ledasčem a kategorizovat jej takovým způsobem je scestné. Je proto lepší obrátit pozornost rovnou ke specialistovi na smutné písničky. Thom Yorke z Radiohead prohlásil, že „pokud by lidé přestali poslouchat smutnou hudbu, bylo by to znamení, že se obrací zády k problémům a odmítají jim čelit. V jiném rozhovoru pak uvedl, že mu vadí, pokud někdo jeho hudbu s úmyslem ji soudit označí za depresivní, protože takové označení v sobě obsahuje stigma, že deprese je něco nenormálního, což není správné jednoduše proto, že depresí trpí spousta lidí a není to něco, s čím by se měli skrývat a bát se to řešit“.

V článku se uvažuje nad tím, kdy je možné texty psát, protože prý „to, že jste něco prožili a vyvolává to ve vás nějaké srdcebolné emoce, ještě neznamená, že z toho musíte udělat za každou cenu text písničky“. Nezprostředkovává však hudba - a s ní nakonec i písňový text - v první řadě právě emoce? Lze posuzovat, zda jedna emoce je hodna uměleckého zpracování a jiná nikoli? A je vůbec v dané souvislosti možné psát o něčem, co člověk neprožil? Na poslední z těchto otázek odpovídal na svých přednáškách o teorii filmu Andrej Tarkovskij, že „životu rozumíme pouze skrze osobní zkušenost“ a že „bez zkušenosti není možné tvořit“.

Každé téma i každá emoce mají svá specifika, tak jako je má každý autor. Těžko tedy vyčítat skupině Good Times Only, že při popisu zážitků z léta nejsou stejně expresivní jako Psí vojáci při metaforách frustrace z útlaku totalitní mocí. Vymezení se vůči nespravedlnosti má bezpochyby vysokou hodnotu, nicméně neubírá to na významu jiným tématům. Lidé se spolu nebaví pouze o metafyzice, ale i o počasí; oboje má svůj význam, a ten se mění spolu s kontextem.

Stejně tak z perspektivy, z níž se v článku hodnotí autenticita a expresivita, nemá smysl klást na jednu misku vah extrovertní šansoniérské texty Psích vojáků, včetně jim odpovídající pódiové prezentace, a na druhou kapelu Dukla, z jejichž introvertních a civilních písní bije odpor k literární i teatrální vyumělkovanosti přímo do uší.

Aniž by zde bylo nutné podávat návod, jak konkrétně vykládat některé texty zmiňované v článku, stojí alespoň za to poukázat, že např. již název kapely ROLE i název její desky Rána jsou poměrně iniciativní k posunutí se od jednoho významu k dalšímu. Pokud tedy Libor Staněk píše, že se „zpěváci všech uskupení neustále obrací k ženskému subjektu“, není od věci připomenout, že ženského rodu není pouze žena-milenka, jak se v článku podává, ale např. i existence, naděje, fóbie nebo kocovina. Ustrnutí u prvního významu je jen dalším limitujícím faktorem interpretace.

Zamést texty písní uvedených čtyř kapel přes jejich odlišnosti na jednu hromadu a navrch zapíchnout vlaječku „generační výpověď“, jak se v článku přihodilo, je jen žurnalistické klišé. Pojítkem mezi nimi sice mají být smutné texty a původ z Prahy, ale od Psích vojáků, kteří byli ze stejného města, by se pak nelišily, protože ani Topolovy texty nebývají zrovna veselé. Rozdílový faktor tedy má hrát zejména (ne)autenticita. To je však natolik subjektivní a neprokazatelné tvrzení, že s ním ani není možné argumentovat. Kromě toho fráze o generační výpovědi je prázdná i proto, jaké kapely se zde dostávají do středu zájmu na úkor jiných, byť etablovanějších. A to nejen kapel z Prahy, ale napříč republikou, jako jsou např. kladenští Zrní, Kittchen z Doks, Schwarzprior původně z Ostravy a mnoho dalších, nemluvě o opomenutí celých žánrů v čele s hip hopem.

Z článku tak nakonec vystupuje nejdůležitější rozměr a tím je obecně otázka přístupu, způsobu myšlení a limitů, které jsou jejich důsledkem. Přirozeně není snadné oprostit vlastní vnímání od zkreslení, které způsobuje výchova, ekonomický a společenský status, sociální bublina, místo i doba. Je však důležité si to uvědomovat, nenechat se, pokud možno, svést ať už při interpretaci textů nebo mezilidských vztahů tím, že je něco nebo někdo jiný, že mluví nářečím, nebo nespisovnou češtinou, že žije na vesnici, nebo ve městě, že pochází z východu, nebo západu. Pokud někoho stejně jako autora článku o současných českých textech např. tahá za ucho pražský dialekt, kvůli čemuž přehlíží samotné sdělení, uniká mu bohužel to nejdůležitější. A unikalo by to každému, kdo by k novým textům, novým kapelám, jiným myšlenkám a jiným lidem nepřistupoval s větší otevřeností a bez předsudků.

Kritika je jednoznačně třeba a nelze tvrdit, že by texty zmíněných kapel byly bez chyby (kdo není?), ale v informační přesycenosti dnešního světa by bylo smysluplnější, kdyby kritika - v závěsu za interpretací - nebyla svázaná jen s negací, kdyby místo hledání kontroverze byla zaměřena tvůrčím a objevitelským směrem a především měla rozhled a brala v potaz kontext. Řada současných českých kapel má totiž texty svébytné a svou specifičností, neohlížením se na to, co se v literatuře má a co nemá, svým nadhledem, jindy postřehem či hloubkou mají hodnotu, originalitu i potenciál inspirovat, což se projevuje i tím, že dobrých kapel je, alespoň se tak zdá, víc než kdykoli dřív.

Info

Autor článku je člen skupiny ROLE.

foto © vrbaak

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Oplatky z kolonády aneb Moody Moon Noize v letmých ohlasech

redakce 04.08.2020

Víte, jak poznáte povedenou akci? Nikomu se nechce domů. Na kolonádě to bylo přesně takhle, někdo se zdržel o den déle, jiný o dva...

Co právě v elektru kutěj: Mocné elektronické výboje slovenských mimozemšťanů

Richard Kutěj 27.06.2020

Slovenský elektronický label Aliens Production zásobuje mezinárodní scén povedenými releasy už od roku 1997. A mocně rozjel i letošní sezonu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík 25.06.2020

Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.