Články / Sloupky/Blogy

Limity interpretace aneb reakce na článek o současných českých textech

Limity interpretace aneb reakce na článek o současných českých textech

Richard Sysel | Články / Sloupky/Blogy | 25.07.2019

Full Moon publikoval rozsáhlý článek s názvem V zajetí lyrického věku aneb Současné české texty (přečíst si ho můžete tady a pokračování pak zde), v němž se ale jeho autor Libor Staněk, soustředí ze současné scény v zásadě jen na čtyři kytarové kapely: Dukla, ±0, Good Times Only a ROLE. Reagovat na každý článek není možné a je koloritem současného světa, že jej plní „různý hadry, šminky a názory“, jak se zpívá v dosud nevydané písničce právě ±0. V daném případě je však reflexe vhodná, protože zde význam přesahuje zvolené téma.

Autor článku o současných českých textech vzhlíží k tvorbě Psích vojáků z 80. a 90. let minulého století, demonstruje na nich představu ideálního písňového textu a stanovuje parametry, s jejichž pomocí hodnotí soudobé hudební skupiny. Takové schéma však článku dává punc staromilství a uzavřenosti. Těch se nevyvaroval ani Milan Kundera, z jehož knížky Život je jinde Staněk opisuje, když zmíněným kapelám přičítá „zaslepenost lyrického věku“. Tvorba Kundery totiž obsahuje kromě pronikavých postřehů i zarážející přešlapy, jako je odsouzení v té době nově vznikajících hudebních žánrů. Známý je jeho bonmot z Knihy smíchu a zapomnění (poprvé vyšla roku 1969), že „dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná“. Zkrátka interpretace textu ustrnulá v minulosti a odtržená od aktuálního dění ztrácí důležitý rozměr.

Další souzvuk, tentokrát však disharmonický, rozeznívá ve vztahu k článku Kunderův konzistentní názor, že dílo má zůstat odděleno od osoby autora, tj. že výklad díla nemá být ovlivněný názorem na autorův život, potažmo jeho osobu. Pokud se tedy objevil samozvaný inkvizitor českých písniček a vypůjčuje si cizí myšlenky, stojí za to zasadit téma do celého kontextu. Článek míchá koktejl dojmů nejen z písňových textů, ale i z jejich autorů. O těch je možné se dočíst, že jsou „smutní kluci“, pak že se „tihle kluci mají vlastně hodně rádi“, aby se došlo k závěru, že jsou „narcisové“, které trápí neduhy mládí, a proto je prý „opravdu potřeba dospět“. Dohady o psychických profilech autorů (navíc aniž by je dotyčný znal) by asi Kundera neschválil. Především ale mají daleko k profesionalitě a s kritikou textů se míjí docela.

Článek pokračuje teorií o druzích smutku, kdy je údajně smutek kapel z periferie a kapel z doby komunismu v pořádku na rozdíl od smutku uvedených čtyř kapel - z Prahy. Nicméně smutek má původ v ledasčem a kategorizovat jej takovým způsobem je scestné. Je proto lepší obrátit pozornost rovnou ke specialistovi na smutné písničky. Thom Yorke z Radiohead prohlásil, že „pokud by lidé přestali poslouchat smutnou hudbu, bylo by to znamení, že se obrací zády k problémům a odmítají jim čelit. V jiném rozhovoru pak uvedl, že mu vadí, pokud někdo jeho hudbu s úmyslem ji soudit označí za depresivní, protože takové označení v sobě obsahuje stigma, že deprese je něco nenormálního, což není správné jednoduše proto, že depresí trpí spousta lidí a není to něco, s čím by se měli skrývat a bát se to řešit“.

V článku se uvažuje nad tím, kdy je možné texty psát, protože prý „to, že jste něco prožili a vyvolává to ve vás nějaké srdcebolné emoce, ještě neznamená, že z toho musíte udělat za každou cenu text písničky“. Nezprostředkovává však hudba - a s ní nakonec i písňový text - v první řadě právě emoce? Lze posuzovat, zda jedna emoce je hodna uměleckého zpracování a jiná nikoli? A je vůbec v dané souvislosti možné psát o něčem, co člověk neprožil? Na poslední z těchto otázek odpovídal na svých přednáškách o teorii filmu Andrej Tarkovskij, že „životu rozumíme pouze skrze osobní zkušenost“ a že „bez zkušenosti není možné tvořit“.

Každé téma i každá emoce mají svá specifika, tak jako je má každý autor. Těžko tedy vyčítat skupině Good Times Only, že při popisu zážitků z léta nejsou stejně expresivní jako Psí vojáci při metaforách frustrace z útlaku totalitní mocí. Vymezení se vůči nespravedlnosti má bezpochyby vysokou hodnotu, nicméně neubírá to na významu jiným tématům. Lidé se spolu nebaví pouze o metafyzice, ale i o počasí; oboje má svůj význam, a ten se mění spolu s kontextem.

Stejně tak z perspektivy, z níž se v článku hodnotí autenticita a expresivita, nemá smysl klást na jednu misku vah extrovertní šansoniérské texty Psích vojáků, včetně jim odpovídající pódiové prezentace, a na druhou kapelu Dukla, z jejichž introvertních a civilních písní bije odpor k literární i teatrální vyumělkovanosti přímo do uší.

Aniž by zde bylo nutné podávat návod, jak konkrétně vykládat některé texty zmiňované v článku, stojí alespoň za to poukázat, že např. již název kapely ROLE i název její desky Rána jsou poměrně iniciativní k posunutí se od jednoho významu k dalšímu. Pokud tedy Libor Staněk píše, že se „zpěváci všech uskupení neustále obrací k ženskému subjektu“, není od věci připomenout, že ženského rodu není pouze žena-milenka, jak se v článku podává, ale např. i existence, naděje, fóbie nebo kocovina. Ustrnutí u prvního významu je jen dalším limitujícím faktorem interpretace.

Zamést texty písní uvedených čtyř kapel přes jejich odlišnosti na jednu hromadu a navrch zapíchnout vlaječku „generační výpověď“, jak se v článku přihodilo, je jen žurnalistické klišé. Pojítkem mezi nimi sice mají být smutné texty a původ z Prahy, ale od Psích vojáků, kteří byli ze stejného města, by se pak nelišily, protože ani Topolovy texty nebývají zrovna veselé. Rozdílový faktor tedy má hrát zejména (ne)autenticita. To je však natolik subjektivní a neprokazatelné tvrzení, že s ním ani není možné argumentovat. Kromě toho fráze o generační výpovědi je prázdná i proto, jaké kapely se zde dostávají do středu zájmu na úkor jiných, byť etablovanějších. A to nejen kapel z Prahy, ale napříč republikou, jako jsou např. kladenští Zrní, Kittchen z Doks, Schwarzprior původně z Ostravy a mnoho dalších, nemluvě o opomenutí celých žánrů v čele s hip hopem.

Z článku tak nakonec vystupuje nejdůležitější rozměr a tím je obecně otázka přístupu, způsobu myšlení a limitů, které jsou jejich důsledkem. Přirozeně není snadné oprostit vlastní vnímání od zkreslení, které způsobuje výchova, ekonomický a společenský status, sociální bublina, místo i doba. Je však důležité si to uvědomovat, nenechat se, pokud možno, svést ať už při interpretaci textů nebo mezilidských vztahů tím, že je něco nebo někdo jiný, že mluví nářečím, nebo nespisovnou češtinou, že žije na vesnici, nebo ve městě, že pochází z východu, nebo západu. Pokud někoho stejně jako autora článku o současných českých textech např. tahá za ucho pražský dialekt, kvůli čemuž přehlíží samotné sdělení, uniká mu bohužel to nejdůležitější. A unikalo by to každému, kdo by k novým textům, novým kapelám, jiným myšlenkám a jiným lidem nepřistupoval s větší otevřeností a bez předsudků.

Kritika je jednoznačně třeba a nelze tvrdit, že by texty zmíněných kapel byly bez chyby (kdo není?), ale v informační přesycenosti dnešního světa by bylo smysluplnější, kdyby kritika - v závěsu za interpretací - nebyla svázaná jen s negací, kdyby místo hledání kontroverze byla zaměřena tvůrčím a objevitelským směrem a především měla rozhled a brala v potaz kontext. Řada současných českých kapel má totiž texty svébytné a svou specifičností, neohlížením se na to, co se v literatuře má a co nemá, svým nadhledem, jindy postřehem či hloubkou mají hodnotu, originalitu i potenciál inspirovat, což se projevuje i tím, že dobrých kapel je, alespoň se tak zdá, víc než kdykoli dřív.

Info

Autor článku je člen skupiny ROLE.

foto © vrbaak

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #128: Hlavně aby to nebylo naposledy

Michal Pařízek 19.04.2024

Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace