woko | Články / Reporty | 12.03.2013
Hard rock, blackmetalové balady a německý post-metal může znít jako podivná kombinace na jeden večer, ale přesně v tomhle pořadí se v pátek osmého března sešla sestava kapel do pražského HooDoo. Klub byl zaplněn přesně, jak má být. Tak akorát, aby se lidi neumlátili a zároveň kapelám nepřišlo, že je poloprázdno. Doors v 19h a konec hodinu před půlnocí dával tušit, že každý dostane prostoru do sytosti a že nepůjde jen o headlinera večera Long Distance Calling.
Všechno šlapalo jak hodinky, takže norští Audrey Horne spustili to svoje chvilku po osmé. Abych pravdu řekl, vůbec jsem nevěděl, co čekat, nic jsem od nich neslyšel a vlastně jsem neslyšel ani o nich. Pětice ale rozjela tak fantastický hard rock, že jsem musel prvních pár písniček hledat bradu po zemi. Zvuk vůbec neskrýval, že kytaristi hrají ještě v Enslaved a Sagh, takže v každém válu bylo asi patnáct kytarových sól a občas to zavánělo blackmetalovým tempem nebo hrubostí stoner rocku. K mému překvapení jsem si užíval čistý vokál Toschieho, se kterým jsem se po koncertě bavil a on se netajil svým nadšením ohledně ohlasu českého publika. Po 45 minutách, kdy předvedli většinou pecky z čerstvého Youngblood, přivítali Sólstafir a všichni byli tak rozdovádění, že na rozloučení s tour (druhý den jeli domů) vybalili Ace of Spades. Jestli to někdo natočil celé, tak to proboha už dejte na YouTube, protože to byl jeden z nejlepších koncertních okamžiků, co jsem kdy zažil.
Po krátké pauze se objevili Sólstafir a před pódiem najednou nebylo k hnutí. Naprostá nadvláda černého oblečení a dlouhých vlasů napovídala, že tahounem večera budou právě oni. A ono fakt. Svou temnou post-blackmetalovou tři čtvrtě hodinku začali docela zhurta, ale nebylo to nic skličujícího. Že jsou Sólstafir z Islandu byste totiž poznali právě díky tomu, jakou atmosféru jejich hudba navodila. Pokud se někdy snad budu sám procházet po chladné islandské krajině a temných lesích, budou to právě oni, které budu mít v uších. Odezva přihlížejících byla omračující. Islanďané u nás vydali už své první EP (1996) a při vystoupení bylo znát, že mají s naším národem dost společného. Bohužel vzhledem ke stopáži jejich balad se kapela dostala sotva ke čtyřem, ale nikdo neodcházel zklamaný. I po tomhle koncertě byla s účinkujícími skvělá řeč, skoro jako bychom se znali několik let.
Hlavní hřeb celého večera se bohužel octl před poloprázdným sálem, který se zaplňoval jen pozvolna. Kotel přímo před kapelou udržovala trojice polonahých fandů, která nedostatek obecenstva skvěle vynahrazovala. Jak skladby odsýpaly, hlouček lidí houstnul a při první pecce Black Paper Planes se někteří i odvázali. Long Distance Calling se poprvé představili v nové sestavě, ve které je natrvalo nový klávesista a zpěvák Martin Fischer. Ten se nezájmem nedal zviklat a jeho vokály naživo zapadly do hudby o něco lépe než na albu. Nezazněly jen skladby z nové desky, ale i ty populárnější starší kousky. Němci svůj set protáhli skutečně až do jedenácti, a i když na nich bylo paradoxně nejméně přihlížejících, nikdo s tím neměl problém.
Fajn prostředí, úžasné kapely, pohodoví diváci – co víc si přát. Odcházel jsem nadšený, protože jsem vůbec nečekal tak fantastický večer.
Long Distance Calling (de) + Sólstafir (isl) + Audrey Horne (nor)
8. 3. 2013, HooDoo, Praha
foto © Shirin Kasraeian
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.