„Love. Nick“ (This Much I Know to Be True)

„And I love You, and I love You, and I love You, and I love You,“ opakuje úpěnlivě Nick Cave v písni Spinning Song v novém filmu This Much I Know to Be True a zároveň v úvodní skladbě alba Ghosteen z konce roku 2019. O své lásce až úzkostlivě přesvědčuje, touží, aby byla vyslyšena a přijata, sám nazpět nic neočekává. Ať už ji adresuje svému zesnulému synovi Arthurovi, manželce Susie nebo komukoliv, kdo zrovna naslouchá. A naslouchá mu spousta srdcí, čehož si je Cave moc dobře vědom. Jaká to proměna od doby, kdy před pětadvaceti lety hřímal „Do You love me like I love You?“ a maniakálně při tom držel oběť své lásky pod krkem. Spinning Song pokračuje přáním „Peace will come, and peace will come, and peace will come at time.“

Mantra se naplnila, čas zacelil rány, které jsou docela nezhojitelné, ale člověk musí žít dál, prožívat chvíle štěstí a s nadějí vyhlížet další dny. I přestože se svět uzavřel a druhým rokem platí pandemická omezení, která vedla k odložení a nakonec ke zrušení evropského i amerického turné Caveovy kapely The Bad Seeds. Nick Cave, muž mnoha talentů, se na doporučení vlády rekvalifikoval na keramika, protože povolání koncertního hudebníka najednou není perspektivní. A na kameru ukazuje své sochařské dílo. Osmnáct zastavení v životě ďábla, tématem nepřekvapí. Konverzace při předváděčce v ateliéru má až žoviální tón, ovšem jen do výjevu znázorňujícího ďábla, kterak obětuje své dítě. Dialog i záběr roztřesené ruční kamery se v ten okamžik na chvíli zastaví. Myšlenky ukryté v náhlém tichu musí být každému zřejmé.

Režisér Andrew Dominik natočil v roce 2016 s Nickem Cavem černobílý dokument One More Time with Feeling, který zaznamenal nahrávání alba Skeleton Tree. Toto období bylo nasyceno Caveovým osobním zármutkem a bezmocí při vypořádávání se s tragickou smrtí syna. Nový film takto silný narativ postrádá, je převážně hudebním dokumentem zachycujícím přípravu na budoucí koncerty ke zmíněné desce Ghosteen a loňského alba Carnage, které nahrál s hudebním partnerem Warrenem Ellisem. Divákovi se dostane živého provedení dobré poloviny písní z obou nahrávek, mimo jinak prázdnou tovární halu v Brightonu, kde zkoušky probíhají, se ale nadechne jen výjimečně.

Kromě nahlédnutí do Caveova keramického ateliéru navštívíme Warrena Ellise, abychom s ním prolistovali faksimile vydání herbáře Emily Dickinsonové, ze kterého má hudebník až nakažlivou radost. Vtipným momentem je, když každý z dvojice aktérů hovoří o tom druhém bez jeho přítomnosti a režisér tyto výpovědi sestříhá do dialogu naplněného přátelským špičkováním. Zase je tam láska jednoho k druhému, jen tentokrát jsou si rovnocennými, suverénními partnery. Cave už není v situaci, která si vyžaduje soucitné ohledy a opatrné dotazování. Jindy jsme svědky toho, jak si čte dotazy fanoušků na svém blogu The Red Hand Files, na kterém odpovídá lidem, kteří se na něj obracejí s žádostí o radu nebo duchovní útěchu. Každou odpověď ukončí slovy „Love. Nick“. Vysvětluje, že jemu samotnému hledání odpovědí pomáhá nalézat tu lepší stránku svého já. Možná je to také jedna z forem Caveova pokání.

Vedle improvizovaných domácích záběrů jsou ty koncertní naprosto dokonalé. Za kamerou stál Robbie Ryan, který už nasnímal sólový recitál Idiot Prayer, kdy prakticky pracoval technikou přímého přenosu. Tentokrát mu byl při postprodukci poskytnutý prostor ke klipovému zpracování. To je plné barev, světla a záře kolikrát až nadpozemské. Stejně jako v One More Time with Feeling krouží kolem ústřední dvojice doplněné smyčcovým kvartetem a tříčlenným ženským sborem dvě kamery na kruhové kolejnici. Vizuální stránka je v porovnání s ponurou atmosférou předchozího dokumentu opulentní. Dá vyniknout intimitě písní a při verších „Everybody is losing someone“ z písně Hollywood nebo u skladby Hand of God diváka mrazí. Jindy zase podpoří euforický spektákl všech zúčastněných, až se divák neubrání pocitu, že sleduje reklamu na radost, balancující na tenké hranici mezi uměním a kýčem.

Emoce štěstí jsou něčím, na co u Cavea nejsme zvyklí. Přeci ale nechceme, aby pořád trpěl. Film This Much I Know to Be True je adorací Nicka Cavea, který se až moc rád opájí sebou samotným, přestože nám tvrdí, že s kamerami není kamarád. Především je ale pestrobarevnou oslavou intenzivně prožité hudby.