Články / Reporty

Lunchmeat festival - vizuální orgie a zvukový očistec

Lunchmeat festival - vizuální orgie a zvukový očistec

iob, Kateřina Cumin | Články / Reporty | 27.10.2015

V pátek proběhl hlavní večer dalšího ročníku Lunchmeatu – festivalu, kde je na vizuální stránku vystoupení kladen stejný důraz jako na tu hudební, kterou tvoří zejména experimentální elektronika. A vzkaz u vstupu zněl po několika hodinách od startu jasně: sold out.

Že bude vyprodáno naznačovaly už počty lidí přihlášených na fb eventu, jakkoliv je většina z nás, a zejména promotérů, bere s rezervou. Ano, taky si myslím, že Lunchmeat dosáhl statutu obecně přijímané „zábavy“, tedy hlavní večer, odehrávající se opět ve Veletržáku, zcela jistě. Nad tím nechci brečet, je to přirozený běh věcí, a jestli si mám dát na sebe jedny šminky nebo dvoje, je mi úplně jedno. Jen se ptám sama sebe, jestli nešel letošní ročník na ruku lidem a lidičkám i dramaturgickou skladbou. Přeci jen loni byli hlavními jmény Evian Christ, Throwing Snow nebo Rain Dog a těm prší beaty trochu jinak než značkám typu Extrawelt a Nathan Fake. Což není výčitka, pokud Lunchmeat nabízí protiváhu v podobě Vessela nebo Andyho Stotta.

ZAHŘÍVAČKY, PROSTORY
Už řada podařených warm-upů, ať už s Paulou Temple v klubu Neone nebo třeba s Robertem Henkem z Monolake v netypickém prostředí Českého muzea hudby na Malé straně, slibovala nevšední klubový zážitek v neokoukaném prostředí podzemí Veletržního paláce. Tentokrát na dvou pódiích – v prostorné místnosti před a v samotném hlavním sále podobném amfiteátru – střídavě vystoupili nejdříve experimentálnější, později tanečnější elektronické projekty, méně známé i ty s hvězdným statutem.

Přesně o tom mluvím. „Amfiteátr“ (ostatně hraje tam divadelní soubor Studio hrdinů, osobně doporučuju) fajn a předsálí proč ne, ale podobná programová cesta by příští rok vedla zcela jistě do větších prostor a zřejmě i s poněkud jiným publikem. Možná to tak bude, možná to tak musí být? V Neone menší a temnější klubovky, ve větších sálech méně progresivní, zato vděčnější producenti?

Gradující, dramaturgicky skvěle sestavený program začínala v menším sále Electric Indigo bez-beatovou, hlukovou performancí s černobílou, ale efektní, zrcadlově symetrickou projekcí geometrických obrazců s až organickým pohybem. Od hypnotického vizuálu jsem v polovině vystoupení kvůli hladině zvuku uprostřed místnosti odstoupil dozadu. Nebylo to poprvé, co jsem litoval, že špunty do uší zůstaly doma - přibližně až do poloviny celého večera, kdy se zdálo, že hladina na obou pódiích byla srovnatelně snesitelná. Pravdou ale zůstává, že zvuk je záležitost subjektivní, stejně jako citlivost na něj.

CO HLUK, ČLOVĚK?
Zvukový/hlukový rozdíl byl daný i dispozicemi „sálů“ a surové předsálí byl promyšlený tah vzhledem k tomu, že tam měl zahrát Vessel. Sice se na něm hůře hledal dobrý, plný, nevražedný zvuk, ale nemožné to nebylo. Na druhou stranu na špunty to nebylo, nebo já je aspoň ráda nemám. Takhle: ten, kdo zažil Bena Frosta nebo Haxana Cloaka, nemohl mít problém.

Jak říkám, subjektivní… Vessel rozezněl moderně syrový, industriálně laděný set, který doplnil velmi sugestivní drsnou projekcí s doslova hororovými náměty. Velmi zvláštní tím správným způsobem a „nepříjemně“ uhrančivé.

Uhrančivé? Dost mi to připomínalo doby, kdy jsem chodila brigádně zakreslovat rotační pece do jednoho podniku na periferii Prahy. Industriální ano, a to velmi. Možná se na tom podepsal fakt, že Vessel je vystudovaný technolog a prý se zabýval elektrostruskovým přetavováním, tzv. řízeným tuhnutím. Tuhla i jihla jsem zároveň, ingotové tyče létaly kolem a kdo nepadl k zemi, ten se ještě v noci sháněl po svářečském štítu. Tedy kdyby se něco takového dělalo i na uši. Tenhle set měl do páteční párty hodně daleko a myslím, že většina fans, která byla po půlnoci v hlavním sále, by si s tímhle nezadala, ani coby se pod jazyk vešlo.

BIO-TECHNO
Po něm už v hlavním sále začal pro mnohé hlavní bod programu – Andy Stott. Osobně nejsem největší fanoušek jeho tvorby, ovšem oproti studiovému albu předvedl překvapivě pestrý, pořád ale temný zvuk, doprovozený originální instalací vytvořenou právě pro tuto příležitost. Velká tmavá průsvitná síť prověšená nad scénou a na několika místech vertikálně nastavitelná systémem kladek, podpořená laserem a podtržená tmou v sále a světly na pódiu, se pohybovala a místy jako by dýchala, což vytvářelo působivý, až bio-mechanický efekt.

Já bych v případě Stotta neváhala mluvit o bio-technu. Ne že by spojovalo nějaké přírodní motivy, ale biomechanický feeling skutečně má, aniž bychom museli zabrousit do laciných paranoidních sci-fi konotací. Pochybujete o současnosti témat a angažovanosti? Zkuste poslední desku Faith in Strangers. Jestliže studiovka pracuje s několika různě ztišenými vrstvami, z nichž některé jsou téměř nepostižitelné, naživo všechny vystoupí nad hladinu hluku a tlučou do zběsilého noiseového rostbífu, pokud můžeme v souvislosti s kovem mluvit o masu. Navzdory všemu Andy Stott působil před pár lety strašidelněji. Relativně. Chutným protipólem byl Nathan Fake. Sebrali jste kosti, šrouby a závlačky, nalili na to olej (ne Excellent Gambrinus, proboha!), otočily jste kalhotky tam, kde patří, a nechaly se omotat něhou a zvukem tak měkkým, jak jen může nevtíravá melodie být, medvídek chumlavý jako polštářek. Jak říkají slovenské sestry: mačiatko.

Nathan Fake je můj oblíbenec a nastoupil s perfektní koláží atmosférických ploch a divně-tanečních beatů. A i když je snaha každého vystupujícího o originální vizuální stránku chvályhodná, v jeho případě byla černobílá projekce na dvě poloprůsvitné tabule nezajímavá. O to krásnější krajiny ale hudba kreslila, když jsem zavřel oči. Následující, už legendární německé duo Extrawelt pak dalo všem, co chtěli – rozjetou, dobře šlapající párty, experimenty ustoupily tanečnímu. Nic víc, nic míň, i když zklamaný jsem rozhodně nebyl.

KONEC DOBRÝ, DISKO DOBRÉ
Extrawelt… ale tak jo, diskotéka pro mladší a rozpustilé. Nic proti, solidní práce s davem, skákanda, frkačky za kačky. Místy poněkud Roxy-model, ale čtvrtá ranní to může ospravedlnit? Šikovní atleti, u kterých jsem sledovala špičky cviček, abych se vzápětí ocitla na tramvajové zastávce a viděla, kudy tečou koleje. Byl to ten správný čas. Resumé?

Postupný hudební vývoj celého večera i noci, od pomalých přes okrajové až k těm klubovým polohám, skvěle zvukově navazující a se silnou a osobitou vizuální stránkou jednotlivých vystoupení. To byl i letos koncept, který městský a o to zajímavější Lunchmeat festival nabídl, navíc opět o několik úrovní výš než ročník minulý. Organizátoři si očividně svůj výtvor hýčkají, a tak se můžeme jen těšit, čím nás překvapí a obohatí další ročník.

Nono, to je trošku obligátní, ne? Jsem ráda, že bylo vyprodáno a že Lunchmeat kolektiv bude snad mít volné ruce na další klubovky v Neone i na další festival, zaslouží si to jako blázen. Teď už jen odpočítávat, kolik času zbývá do dalšího Spectaculare… (Ulrich Schnauss a Aidan Baker pro první listopadový warm-up není zlý start.)

Info

Lunchmeat festival 2015
23. 10. 2015 Studio hrdinů, Veletržní palác, Praha

foto © Filip Kůstka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

For k-punk 2021: postkapitalistické touhy

Mia Kordová 07.02.2021

Čtyřhodinový zážitek odstartoval Tim Lawrence videem nazvaným What is post-capitalism? Oslava života a díla britského kulturního teoretika Marka Fishera.

Galerie Průchod: veřejný výstavní prostor pro nikoho

Minka Dočkalová 21.01.2021

Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní nainstalovali velkoformátové grafiky.

Eurosonic Noorderslag 2021: Možnosti tu jsou

Aneta Martínková, su, Jakub Béreš, David Čajčík 18.01.2021

Přesun kultury na síť pokračuje. V online prostředí proběhl během minulých pár dní i největší a nejrespektovanější evropský showcase festival.

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace