Články / Reporty

Mademoiselle Paris (Rock en Seine po tretie)

redakce | Články / Reporty | 30.08.2014

Po dobrej hudbe dobré jedlo. No nie všetky festivaly u nás sú blahodarné na žalúdok, keď sa dá langoš zajesť len klobásou alebo varenou kukuricou pre vegetariánov. Rock en Seine však ponúka kuchyňu z celého sveta a rovnako veľká časť bufeto-reštaurácií ponúka jedlá z francúzskych regiónov vo veľkom štýle. Pár metrov od seba šteklí nos raclette a chili con carne. A čo k tomu? Víno. Počet vratných pohárov na stopkách by sa asi vyrovnal tým pivným. A ďalší poznatok - pivo sa pije rovnakou rýchlosťou ako víno, po malých dúškoch, vychutnáva sa. Len škoda, že je to len europivo - nič nepokazí, nič nevylepší. Toto hodovanie má však aj odvrátenú stránku, a preto chcem poďakovať za etiópsku kuchyňu, ktorá zachránila ako žalúdok, tak aj peňaženku.

Závěrečný den se nesl ve znamení dvou přímých soubojů. V první kategorii se tvrdě utkali tvrdí rockeři (a rockerky!), druhá konfrontace postavila těsně za sebe čtyři femme fatales. Dramaturgický tah jak vyšitý, v areálu bylo najednou přepatnáctkováno a potkávám i týpka s trikem Cryptopsy. Začínalo se rockem. The White Stripes naruby, ale žádná černá - krvavě červená! Blood Red Shoes, duo z anglického Brightonu nemá s podmaněním publika žádné problémy. Kytara prohnaná jak kytarovým, tak basovým aparátem má hutný zvuk a garážové riffy s bipohlavními dvojhlasy rezonují areálem ve světelném doprovodu obřích halogenových plat, které propálí i odpolední slunce.

Živá vystoupení australských Airbourne se už stala takřka legendární. Nelze o nich mluvit jinak než o nástupcích AC/DC a není náhodou, že jim dosud nepředskakovali. Takový risk by si staříci nemohli dovolit. Joel O’Keeffe je frontman se vším všudy a mezi jeho oblíbené kousky patří: sólování na ramenech sekuriťáka běžícího davem, otevření plechovky piva mlácením o hlavu, pití půl lahve vína na ex nebo lezení na pódiové konstrukce, na které zřejmě kvůli nesmyslným francouzským opatřením nedošlo. Může se to všechno zdát jak klišé a nemá to do něj daleko, ve skutečnosti se jedná o nejpovedenější rockový cirkus obíhající planetu. Dva circle pity po stranách a wall of death uprostřed. Krásná symetrie. To, že Joel při závěrečné Running Wild už refrén spíš jen vyštěkával, považuju za známku úspěšné show. Na zklidnění duše i těla posloužil velmi dobře půvabný popíček Warpaint. Dívčí kvartet jde po letošním vydání druhé eponymní desky nahoru a je proč. Sehrané taneční i křehčí partie, očividná radost z hraní a promyšlené aranže, které nejsou prvoplánové, ale upoutají okamžitě.

Airbournom som to uverila na 100 % a pre tých, čo ich videli na Masters - umocnite emócie na n-tú a dostanete sa na úroveň atmosféry na Rock en Seine. Warpaint – Selah Sue – Janelle Monáe – Lana del Rey – La Roux, nedeľný hárem organizátora odštartoval vlnu súčasnej ženskej hudobnej tvorby. Selah Sue mala spolu s kapelou zo začiatku neistý nábeh, no v priebehu sa dali dokopy a na Raggamuffin to už pekne vírilo. Selah je neskutočne milé stvorenie, ktoré energiou napumpuje celé publikum, keď naňho spustí svoj soulový rap, drum´n´bassové beaty alebo akustickú Fyah Fyah. Práve táto skladba pôsobila zároveň ako oddych od inak efektmi prekombinovaného vystúpenia. Nie je treba, aby jej už aj tak zvučný hlas bolo počuť v ozvenách ešte niekoľkokrát a miestami sa zvuk z pultu pohyboval už na hranici efektového hrania a hudby. No celkovo šlo o veľmi podarené autentické kúsky.

Úroveň prevedenia a detailného prepracovania urobilo z show Janelle Monáe spektákl. Ako vystrihnutá z iného obdobia produkuje zaujímavú súčasnú tvorbu a to všetko za energických tanečných kreácií na spôsob Michaela Jacksona. Ženský James Brown posúva s úsmevom soulovú a funkovú tvorbu do 21. storočia. To isté by sa dalo previezť na britskú speváčku Elly Jackson „La Roux“, ibaže v synthpopovom žánre s oveľa „ekonomickejším“ vystúpením (také, aké je aj jej najnovšie album Trouble in Paradise), čo sa týka obrazu aj zvuku. Tanečná hudba z Ostrovov v mysterióznej podobe jej textov a postavy v bielom dlhom plášti je vystupňovaná odtieňom bolesti v jedinečnom hlase. Smutné a energické zároveň. A to druhé práve chýbalo Lane del Rey – v preklade kráľovná všetkých selfies. Nabehla na pódium hneď niekoľkokrát, keď sa na projekcii začali premietať patetické obrazy Lany na všetky spôsoby - na kolotoči, v záhradke, Lana lieta, pózuje a vyvrcholilo to obrazmi Lany v plameňoch a do toho niekoľkonásobné vykvitnutie ruže. Brr... obraz nič moc, a čo zvuk? Zatiaľ čo na disku znejú jej skladby novátorsky, spev vydychujúci text skladby Born to Die naživo akosi zanikal vďaka samplom viachlasov. Live show skôr predstavovala jej kult osobnosti ranenej laňky Lany, ktorý sa odkláňa od hudobného zážitku.

Josh Homme je agilní renesanční člověk jdoucí si za svým a není mnoho americký rockových kapel, které by Queens of the Stone Age svou velikostí předčily. V rockovém souboji neměli konkurenci i přes zdatné protivníky. Dokonce váhám, jestli pravověrný rock má vůbec v současnosti kapelu, jejíž zvuk zní takto moderně, místy až industriálně. Veškeré snahy vyšly, ohromný aplaus, poslední show evropské tour, není potřeba se šetřit. Neonové tyče tvořily decentní scénu, ale na žádný spektákl se nehraje, hraje se na kytary, hraje se rock. Něco jako Foo Fighters: shut up and play. Akorát lepší, vážně. Závěrečná, do totální euforie zakončovaná a znovu startovaná A Song for the Dead vytvořila skvělou tečku. Nikdo nemohl odcházet nespokojený, nikdo nezíval.

Zajet si na festival za hranice se vyplatí. Nebo je to spíš jediná možnost, jak vidět i v brzkých hodinách áčkové kapely a ve večerních ty, které k nám ani nejezdí. Proč si vybrat Rock En Seine? Kvůli ceně to nebude. Ale pokud budete mít sílu, tak se dá jít i do Louvru, Disneylandu, nakupovat... Festival s nejširším doprovodným programem – centrum je jen pár stanic metrem. Dalším významným plusem je atmosféra – Francouzi jsou zvláštní národ, ale hudbu prožívají, užívají a nakonec to má pozitivní vliv hlavně na náladu účinkujících. Sziget z Rock En Seine nikdy nebude, dramaturgie je přesto pestrá a promyšlená. A pokud vás lákají minimálně dva headlineři, tak se to možná vyplatí i finančně. A ještě můžete svačit bagetu se chèvrem. La vrai fête de la musique, n’est ce pas?

Info

Rock en Seine 2014
24. 8. 2014, Domaine National de Saint-Cloud, Paríž

text © David Čajčík, Jana Michalcová
foto © Victor Picon

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.