Články / Reporty

MámaMrdáKeftes: Když dochází superlativy

MámaMrdáKeftes: Když dochází superlativy

Gobb Koitus | Články / Reporty | 04.03.2013

In
Některé večery mají kolem sebe podivnou auru ještě dřív, než se vůbec uskuteční. Keftes party mají podivnou auru už na plakátech. Já mám kolem sebe podivnou auru pořád, naštěstí není problém zlikvidovat ji deodorantem. Když jsem se takhle ve čtvrtek ráno posvátně pomazával, nemohl jsem se zbavit vtíravého strachu, že mi večer nebudou stačit superlativy.

UNNA
Tahle úderka mi ze stáje MMM připadala vždycky asi nejzajímavější, proto hned na začátku rezignuju na nějakou objektivitu, přestože na jejich koncert převládá poměrně jednotný názor (námrd). Musel jsem si ale klást několik otázek:
1) Zdá se mi to nebo kluci na každém koncertě vypadají úplně jinak?
2) Je normální, aby mě tak moc bavilo i vazbení mezi jednotlivými skladbami?
3) Pokud budu fakt kretén, reinkarnuju se jako činel bubeníka z UNNA?

Kapela předvedla naprosto živelnou a precizní nálož, která skončila dřív, než se stačila začít slévat do jednotné hmoty – spousta dobrých kapel se pořád nenaučila, že utnout set na jeho vrcholu není žádná ostuda, ale ctnost. Chvílemi solidní depka, většinu času však čistá agrese provázená až zvířecím growlováním. Které se na konci setu dostalo do pěkného kontrastu s hezkým vokálem v hitovce (nenapadá mě lepší slovo) 1000 mil od domova. O vrcholu večera se rozhodlo na jeho začátku.

Laundered Syrup
Nebudu lhát, Laundered Syrup mě poprvé bavili, tentokrát však hráli ve společnosti tolika kapel, na které jsem byl vyloženě nadržený, že jsem jejich set protínal spoustou aktivit. Šlo o přímočarý, poctivý (hehe) rock’n’roll se 100% no bullshit přístupem, trochu vnímavější pozorovatel by se dokonce mohl cítit jako v dělnické putyce Londýna přelomu 60. a 70. let, kde Syrup právě dělají předkapelu Black Sabbath. Žádná ostuda, jindy bych se nehnul z místa, ale v takhle nabitém večeru to byl jen slušný koncert.

Planety
Kdo tady plnil pomyslnou úlohu hlavní hvězdy večera (i když nepochybuju o tom, že by kapela protestovala), bylo jasné při letmém srovnání koncentrace diváků. V sále se prakticky nedalo hnout a i když jsem z nového nařízení byl nejdříve rozpačitý, potají jsem děkoval některé z vyšších entit za dnešní zákaz kouření.

Setlist byl tvořen půl na půl novými a starými věcmi, možná s menší převahou novinek. Pro mě byly nejzajímavější právě nové písně, ve kterých měl doprovodný vokál baskytarista, publikum ale nejvíce reagovalo na hitovky (nenapadá mě lepší slovo) z první desky. Kapela působila jako perfektně promazaný stroj. Nezažil jsem vystoupení v původní sestavě, ale druhá kytara mi nechyběla ani v písních z prvního alba. A neodpustím si poznámku, že Orel je vynikající kytarista, u nás jeden z nejzajímavějších jak zvukově, tak melodicky, a na mě jako divákovi i hudebníkovi (nenapadá mě lepší slovo) zanechal epochální dojem.

BOSS a sekretářka
Další věc, kterou bych jako reportér (nenapadá mě... ale, srát na to) neměl nikdy doznávat, je, že nemám naposlouchanou kapelu, o které píšu. Novou desku BOSSe a sekretářek jsem si sice nestihl poslechnout, nakonec to ale vůbec nevadilo, protože se u mě jejich tancovačka poprala s UNNA o honosný titul „vrchol večera“.

V mírně prořídlém sále se zase dalo volněji pohybovat i přemýšlet, tak jsem začal. Dá se vůbec naučit takhle bubnovat? Dá se takhle chytlavá basa vymyslet nebo se člověk musí přidat k nějakému náboženství? Kytaru bych řadil do kategorie tzv. White Stripes věcí. To jsou „věci“, které jsou tak jednoduché a dobré, že vás pak strašně dlouho vytáčí, že jste s nimi nepřišli sami.

Druhou polovinu setu s kapelou odehrál Toro (Plešatá zpěvačka, Stevie Brufen) na klávesách, díky kterým jsem se následně cítil jako ve filmu Jonase Akerlunda. A pak záplava chytlavých beatů skončila.

Y
Y nabídli komplexního hybrida mezi sludgem, matikou a metalem. Neuškodilo by jim trochu překopat a možná i zkrátit setlist, ale zanechali dobrý dojem. Možná se mi to jen zdálo, ale v gangbangu spřízněných kapel z jednoho labelu působili svěže, což jim taky nezanedbatelně přidalo. Hosté ze Slovinska měli paradoxně asi nejméně diváků a i když nerad moralizuju, je otázkou, jestli si kapela, která razila největší dálku, nezasloužila o něco víc pozornosti. Podobné úvahy můžu ale od lidí z řad diváků Vinyly, kteří se v Boru už nikdy neukážou, očekávat jen těžko, takže to přejdu.

Na celé akci bych ještě vyzdvihl zvuk. To, že Boro má nejlepší stájové zvukaře v okolí, je známá věc, když k tomu ještě připočteme ne úplně ideální parametry sálu (zaoblený strop, krátká místnost), automaticky všem ostatním klubům zaniká nárok mít odfláklé nazvučení. Zvukař se popral s vlnami od posthardcorové agrese UNNA až po kazisvětské dunící pasáže Y na jedničku.

Out.

Info

UNNA, Laundered Syrup, Planety, Boss a sekretářka, Y
28. 2. 2013, Boro, Brno

foto © Michal Klajban

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?