Zdeněk Malinský | Články / Reporty | 07.08.2014
George Clarke vypadá jako slušný chlapec z dobré rodiny - košile, tmavé kalhoty, polobotky, vlasy hezky učesané tak, že jsem myslel, že je z Německa. Tento vjem trvá jen do chvíle, než vystoupí na pódium a chopí se mikrofonu. Pak nastává peklo, asi jako když si doma pustíte na plno výkonnou aparaturu: tlaková vlna vás přimáčkne na protější stěnu, kde vás drží a nedá vám nadechnout až do konce skladby. Vy pak v pauze lapáte po dechu a snažíte se honem najít ovladač, abyste to vypnuli nebo alespoň ztlumili, ale tady žádný dálkáč není, jen znovu a znova další vlna tsunami a tak to trvá celou hodinu. Kdybych to měl popsat jedním slovem, tak mě napadá jen fyzično.
Strahovská Sedmička je po žateckém Banánu (RIP) pravděpodobně nejmenším klubem, který jsem kdy navštívil, ale na sto procent ten s nejnižšími stropy. Proto mě překvapilo, kolik lidí si (včetně frontmana) opakovaně skočilo z pódia.
Když jsem Deafheaven viděl poprvé před dvěma lety v Matrixu, kdy předskakovali Russian Circles, vůbec se mi nelíbili, a ani zvukař jim moc nepomohl (přitom Russian Circles měli nejlepší zvuk, co jsem kdy v Matrixu slyšel), takže jsem si říkal, že jednou stačilo. Pak jsem ale na Spotify vyposlechl jejich poslední desku Sunbather, z níž hráli samosebou i na Sedmičce, rozhodl se tomu dát ještě šanci a rozhodně nelitoval. Další kandidát na letošní koncert roku. I zvukově to bylo o mnoho lepší. Ne úplně dokonalé „hi-fi”, ale to se tak nějak u téhle muziky ani neočekává.
Na předkapelu jsem se po dlouhé době těšil. Většinou vynechávám nebo přetrpím, tentokráte ne. Poslechl jsem si dostupné ukázky a dokonce si říkal, jestli nebudou lepší než Deafheaven. Nebyli a tentokrát nebyl na vině zvukař a pravidlo, že předkapela má/musí mít horší zvuk. To, co se zdálo při domácím poslechu zajímavé, bylo na koncertě zdlouhavé a nudné, takže vjemy z vystoupení Tengri oscilovaly mezi „je to skvělý” až po „jdu si zakouřit ven”. Do konceptu kapely mi navíc nesedí ani plastikpíplovský, místy falešný zvuk houslí. Škoda.
PS: Koupil jsem si dva vinyly Deafheaven. Vlastně tři, v jednom jsou dva.
Deafheaven (usa) + Tengri
5. 8. 2014, Klub 007 Strahov, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.