Tereza Tůmová | Články / Reporty | 27.02.2014
Mám napsat report z koncertu, co je dneska v Akropoli. Fakt se mi tam nechce, řikám si celej den, jak to nejlíp zrušit. Moje nemoc, moje porucha mi zatlouká hřebíky do lebečních švů, snaží se vypáčit poslední kusy mý plesnivý duše. Mlýnský kameny mi rozedíraj plíce, cáry svalů v křeči mi sotva dovolej dýchat. Kdože to hraje? Kittchen, v životě jsem od něj nic neslyšela, ale jeden čas byl fajnovej hype o něm psát. Přečetla jsem si dva rozhovory s Mariam Wallentin a zjistila, že je to další audiofilní workoholička. Nějakej song z jejího sólo debutu je prej hrozně slavnej. Viděla jsem klip, sedm minut tam kope díru jako kus hrobu, ale muziky jsem si nevšimla.
Sedím tady u stolečku, brácha říká, on to zná, tyhle stolečky tady skládá, že je dávaj, když je na pořadu ambient. A taky těch dvacet lidí kolem mě nevypadá tak osaměle. Ale už zhasínáme, akce, je tu chlápek s maskou a má bubeníka. Dneska je to akusticky a k tý stolečkový atmosféře to docela sedí. Český autory jsem dlouhý roky odmítala, čeština v muzice je příliš intimní. Zlomit tenhle blok se podařilo. Teď mě ale zajímá, jakej sociální experiment nebo konstrukt má být vytrvalý vystupování v masce v momentě, kdy se autor na pódiu emocionálně zcela otevírá. Publikum spořádaně tleská, ztuhle sleduje. Cítím romantizující nádech nostalgie a pak Kittchen vytáhne novinky, tohle prý neznáme. Líbí se mi nejvíc tahle tenzní, potemnělá Sestra. Gradace se objevuje pomaličku a závěr všechno rozpráší, konečně je muziky plný podium, nikdo už není ztracenej, hřebíky jsou kratší.
Oh, Mariam, čarodějko smyslů. Ukazuje se, že stolečky jsou chybou dramaturgie a má skepse omylem, tohle je muzika, na kterou se má tančit! Lidí je najednou spousta, hvízdání a potlesk vytváří skromný úsměv zpěvačky. Kapela, klávesák, basák a bubeník jsou dostatečně výrazní, ale všechna pozornost se opírá o Mariam. Zvládá fantastické přechody, ne nadarmo si nedávno střihla operu v Londýně, vokální rozsah v kombinaci se sebevědomím projevu unáší myšlenky do růžové mlhy efektů. Netradiční střih songů, změny rytmu i hlasová kouzla, všechno se spojí ve svébytné vystoupení, Mariam si věří a díky létům strávených na turné dostáváme nadstandardní prožitek, ve spojitosti se zvukem, na Akropoli netradičně dobrým, rozkoš. Vynutíme si přídavek. Odcházím, zklidněná bez frustrace, a přeju si ještě jednou. Rewind/play/bravo.
Mariam the Believer (swe) + Kittchen
25. 2. 2014, Palác Akropolis, Praha
foto © Kateřina Motýlová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.