Marissa Nadler V (temném) lese

Že to nebude žádné veselé skotačení, mohla naznačit už pozvánka pořadatelů Scrape Sound: americká gotika, epické jižanské příběhy, inspirace Poem, bílá pleť a havraní vlasy. Marissa Nadler je přirovnávána k Patti Smith, Joni Mitchell nebo Kate Bush. Křehkost a temnota jsou dvě slova, která její projev vystihují nejvíce. Pokud jste nebyli v podobném rozpoložení, mohl se pro vás koncert stát poměrně velkou, i když dokonale odvedenou nudou.

Předkapela Death Vessel byla stejně jako Marissa Nadler v Praze poprvé. A podobně jsou i oni ve světě známí a uznávaní a v Čechách o nich slyšelo jen pár nadšenců z alternativní scény. O půl deváté, kdy koncert začínal, bylo Café V lese už solidně zaplněno. Nedivila bych se, kdyby stejně jako já bylo pár lidí zmateno, jestli Marissa Nadler nezačala hrát dřív, ale když jste se prodrali do předních řad, zjistili jste, že u mikrofonu stojí dlouhovlasý indián. Joel Thibodeau má velmi jemný a ženský hlas, který dodává jeho písním něžnou lyriku. Společně s doprovodnou kapelou jsou označováni za neotradicionální folkové bardy a ne neprávem. Jejich vystoupení bylo osvěžujícím závanem amerického folku, který je tak často českou mainstreamovou společností zatracován.

Marissa Nadler vystoupila se dvěma spoluhráčkami – Ninou na housle a Janelle na cello a klávesy. Tři krásné talentované nymfy svými tóny uhranuly všechny přítomné. Alespoň tak to bylo první půlku koncertu. Poté se dostavila lehká ospalost a nuda – smutek a bolest nikoho nebaví dlouho. Koncert Marissy Nadler stejně tak jako poslech jejích alb je totiž poměrně náročným aktem. Řeklo by se – holka s kytarou, která zpívá smutný písničky. Ale při pozorném poslechu ucítíte spodní proud netušených hloubek, které vás mohou stáhnout pěkně hluboko do černých vod šílenství. I ti, co si na svých bolestech zakládají a staví na nich život, takový smutek beze špetky cynismu nevydrží dlouho.

Nicméně koncert Marissy Nadler byl zážitkem. Zpěvačka odehrála téměř celé album July (2014), mezi jednotlivými písněmi zůstávala tichá a soustředěná na svou kytaru. Občas se lehce usmála, občas si setřela slzu, ostatně její skladby jsou často autobiografické, takže prožívat si znovu a znovu temné dny asi není zrovna procházka růžovou zahradou. U některých písní znatelně chyběly bicí, rytmická část, kterou Marissa často nahrazovala výrazným podupáváním si do taktu. Na druhou stranu by se tak ovšem narušila úloha smyčců a strun, a to by zas byla škoda. Postupně Nina i Janelle složily své nástroje a prostor přenechaly dlouhým sólovým písním Marissy s kytarou. V tu chvíli jste se mohli soustředit jen na její nádherný procítěný hlas a dokonalou hru na nástroj.

Publikum v Café V lese naštěstí vědělo, co je čeká. Proto následoval dlouhý potlesk a obdivné výkřiky. Že se ale nejedná o songy, které by sedly každému, netřeba dodávat. Někdy se prostě nechceme nechat strhnout smutkem a místo čtení Poea v zatemnělé místnosti si jdeme dát zcela neintelektuálně jedno na sluncem zalitou zahrádku.