Články / Reporty

Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Martin Řezníček | Články / Reporty | 12.11.2017

Závist je jedním z nejdestruktivnějších a nejodsuzovanějších pocitů – a ano, i jedním z hlavních hříchů, kterými se po staletí oháněla katolická církev. To dokládá mnoho tragicky končících příběhů, z těch fiktivních třeba Fincherův snímek Sedm (spoiler alert!), v němž je na závisti vystavěna pointa celého spektáklu. Je to ale také pocit mnohem všednější, třeba když kamarádovi závidíme jeho krásné husté vlasy, zatímco my jsme odsouzeni prořídlou kštici maskovat kšiltovkou nebo vojenským sestřihem. Zásadní rozdíl mezi jedním a druhým druhem závisti je ten, jestli druhému jeho věc, úspěch, vzhled přejeme, nebo nepřejeme (anebo se ho o ně, nedej bože, snažíme připravit). Říkejme tomu přející a nepřející závist. Na té přející není nic špatného, každý ji zná, a může člověka dokonce motivovat k tomu, aby na sobě makal. Ta nepřející může být nebezpečná.

Je spousta muzikantů, ke kterým právě takovou přející závist pociťuju. Jestli ale někomu závidím hlas, je to Mark Lanegan. Hlas, který způsobí, že všechny chloupky na krku vstávají a v přehřáté Lucerně člověku běhá mráz po zádech, ale taky hlas, co rozřízne trezor. Už předem bylo jasné, že najít nějakou výtku na jeho vystoupení bude setsakra těžké. Snad jedině fakt, že toho Lanegan moc nenamluví a těch několik kroků, které za celý koncert udělal, když se šel napít z láhve položené vedle kopáku, by se stěží dalo nazvat pohybem. Jeho strnulost u stojanu mikrofonu však zároveň působila hypnoticky.

Písně z nového alba Gargoyle, mezi nimi temná, ale romanticky laděná Nocturne definovaná zastřenými kytarami a tepajícím industriálním beatem, okořenily starší repertoár, kterému vévodily hlavně ty nejpomalejší písně jako tradicionál Bleeding Muddy Water (i podle Laneganova řvavého nasazení vrchol koncertu) nebo One Hundred Days. Skvělým momentem byly první dvě písně přídavku One Way Street a Bombed, zazpívané pouze za doprovodu elektrické kytary. Bonbónkem na závěr pak byla cover verze rozjímavé, atmosférické Atmosphere od Joy Division.

Mark Lanegan není v Lucerna Music Baru žádným nováčkem, všechny jeho pražské koncerty za posledních pět let proběhly tady, jedinou výjimkou je vystoupení The Gutter Twins (společný projekt Lanegana a Grega Dulliho z The Afghan Whigs) v Paláci Akropolis. Ať příště vystoupí kdekoliv, bude tu i díky uhrančivému listopadovému výkonu srdečně vítán.

Info

Mark Lanegan Band (us)
10. 11. 2017, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Tereza Kunderová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.