Články / Reporty

Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Martin Řezníček | Články / Reporty | 12.11.2017

Závist je jedním z nejdestruktivnějších a nejodsuzovanějších pocitů – a ano, i jedním z hlavních hříchů, kterými se po staletí oháněla katolická církev. To dokládá mnoho tragicky končících příběhů, z těch fiktivních třeba Fincherův snímek Sedm (spoiler alert!), v němž je na závisti vystavěna pointa celého spektáklu. Je to ale také pocit mnohem všednější, třeba když kamarádovi závidíme jeho krásné husté vlasy, zatímco my jsme odsouzeni prořídlou kštici maskovat kšiltovkou nebo vojenským sestřihem. Zásadní rozdíl mezi jedním a druhým druhem závisti je ten, jestli druhému jeho věc, úspěch, vzhled přejeme, nebo nepřejeme (anebo se ho o ně, nedej bože, snažíme připravit). Říkejme tomu přející a nepřející závist. Na té přející není nic špatného, každý ji zná, a může člověka dokonce motivovat k tomu, aby na sobě makal. Ta nepřející může být nebezpečná.

Je spousta muzikantů, ke kterým právě takovou přející závist pociťuju. Jestli ale někomu závidím hlas, je to Mark Lanegan. Hlas, který způsobí, že všechny chloupky na krku vstávají a v přehřáté Lucerně člověku běhá mráz po zádech, ale taky hlas, co rozřízne trezor. Už předem bylo jasné, že najít nějakou výtku na jeho vystoupení bude setsakra těžké. Snad jedině fakt, že toho Lanegan moc nenamluví a těch několik kroků, které za celý koncert udělal, když se šel napít z láhve položené vedle kopáku, by se stěží dalo nazvat pohybem. Jeho strnulost u stojanu mikrofonu však zároveň působila hypnoticky.

Písně z nového alba Gargoyle, mezi nimi temná, ale romanticky laděná Nocturne definovaná zastřenými kytarami a tepajícím industriálním beatem, okořenily starší repertoár, kterému vévodily hlavně ty nejpomalejší písně jako tradicionál Bleeding Muddy Water (i podle Laneganova řvavého nasazení vrchol koncertu) nebo One Hundred Days. Skvělým momentem byly první dvě písně přídavku One Way Street a Bombed, zazpívané pouze za doprovodu elektrické kytary. Bonbónkem na závěr pak byla cover verze rozjímavé, atmosférické Atmosphere od Joy Division.

Mark Lanegan není v Lucerna Music Baru žádným nováčkem, všechny jeho pražské koncerty za posledních pět let proběhly tady, jedinou výjimkou je vystoupení The Gutter Twins (společný projekt Lanegana a Grega Dulliho z The Afghan Whigs) v Paláci Akropolis. Ať příště vystoupí kdekoliv, bude tu i díky uhrančivému listopadovému výkonu srdečně vítán.

Info

Mark Lanegan Band (us)
10. 11. 2017, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Tereza Kunderová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.