Články / Reporty

Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Mark Lanegan aneb hlas, co rozřízne trezor

Martin Řezníček | Články / Reporty | 12.11.2017

Závist je jedním z nejdestruktivnějších a nejodsuzovanějších pocitů – a ano, i jedním z hlavních hříchů, kterými se po staletí oháněla katolická církev. To dokládá mnoho tragicky končících příběhů, z těch fiktivních třeba Fincherův snímek Sedm (spoiler alert!), v němž je na závisti vystavěna pointa celého spektáklu. Je to ale také pocit mnohem všednější, třeba když kamarádovi závidíme jeho krásné husté vlasy, zatímco my jsme odsouzeni prořídlou kštici maskovat kšiltovkou nebo vojenským sestřihem. Zásadní rozdíl mezi jedním a druhým druhem závisti je ten, jestli druhému jeho věc, úspěch, vzhled přejeme, nebo nepřejeme (anebo se ho o ně, nedej bože, snažíme připravit). Říkejme tomu přející a nepřející závist. Na té přející není nic špatného, každý ji zná, a může člověka dokonce motivovat k tomu, aby na sobě makal. Ta nepřející může být nebezpečná.

Je spousta muzikantů, ke kterým právě takovou přející závist pociťuju. Jestli ale někomu závidím hlas, je to Mark Lanegan. Hlas, který způsobí, že všechny chloupky na krku vstávají a v přehřáté Lucerně člověku běhá mráz po zádech, ale taky hlas, co rozřízne trezor. Už předem bylo jasné, že najít nějakou výtku na jeho vystoupení bude setsakra těžké. Snad jedině fakt, že toho Lanegan moc nenamluví a těch několik kroků, které za celý koncert udělal, když se šel napít z láhve položené vedle kopáku, by se stěží dalo nazvat pohybem. Jeho strnulost u stojanu mikrofonu však zároveň působila hypnoticky.

Písně z nového alba Gargoyle, mezi nimi temná, ale romanticky laděná Nocturne definovaná zastřenými kytarami a tepajícím industriálním beatem, okořenily starší repertoár, kterému vévodily hlavně ty nejpomalejší písně jako tradicionál Bleeding Muddy Water (i podle Laneganova řvavého nasazení vrchol koncertu) nebo One Hundred Days. Skvělým momentem byly první dvě písně přídavku One Way Street a Bombed, zazpívané pouze za doprovodu elektrické kytary. Bonbónkem na závěr pak byla cover verze rozjímavé, atmosférické Atmosphere od Joy Division.

Mark Lanegan není v Lucerna Music Baru žádným nováčkem, všechny jeho pražské koncerty za posledních pět let proběhly tady, jedinou výjimkou je vystoupení The Gutter Twins (společný projekt Lanegana a Grega Dulliho z The Afghan Whigs) v Paláci Akropolis. Ať příště vystoupí kdekoliv, bude tu i díky uhrančivému listopadovému výkonu srdečně vítán.

Info

Mark Lanegan Band (us)
10. 11. 2017, Lucerna Music Bar, Praha

foto © Tereza Kunderová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace