Články / Rozhovory

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

Ondřej Škrabal | Články / Rozhovory | 31.05.2019

Jak veřejnosti vysvětlit, co vlastně dělá scénograf? Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale 2019 Markétou Fantovou o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Markéta Fantová zároveň na letošním PQ působí jako spolukurátorka programové části 36Q°. V té si dala za cíl vyzvednout práci i dalších divadelních umělců – světelných a zvukových designerů. V koncepci přirozeně vycházela z bohatých pracovních zkušeností ze Spojených států, od svých studií v Detroitu přes velké projekty v klasických divadelních domech až po četné spolupráce s nezávislými divadly a tanečními soubory na jihu USA. V rozhovoru také přirozeně došlo na tipy v bohatém programu celého Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, které se uskuteční od 6. do 16. června (předprodej najdete zde).

Značnou část profesního života jste strávila v USA. Je nějaký zásadní rozdíl mezi vnímáním scénografie v Americe a v Evropě?
V Evropě si divadlo prošlo docela jiným, avantgardním vývojem. Při povrchním pohledu se v Americe dá snadno najít rozpor s evropskou tradicí: V běžném městském divadelním provozu totiž stále převládá vnímání scénografie jako pouhého pozadí nebo dekorace, nikoli jako aktivního prvku, který se rovnocenně podílí na vzniku celé inscenace. Když se ale podíváte pod povrch, lze ve Spojených státech najít množství souborů nebo „šílených“ režisérů, kteří právě v opozici ke konzervativní klasice jdou daleko více na hranu. Všude na světě se dá najít, co člověk hledá, jen to někdy zkrátka trvá déle. A v Americe musíte někdy hodně hledat, ale dá se najít opravdu čerstvá, novátorská tvorba. Peníze se tím samozřejmě vydělat moc nedají.

Která scénografická zkušenost pro vás byla v Americe nejdůležitější?
Jednu dobu jsem žila v Dallasu, což je poměrně konzervativní prostředí. A když se řekne Dallas, každý si představí takový ten jižanský způsob života, bez většího důrazu na umění nebo kulturu. Já jsem měla úplně opačnou zkušenost. Dostala jsem se tam, mimo jiné, ještě více ke scénografické práci na tanečních a pohybových představeních, o které jsem se vždycky zajímala. Nejdříve jsem ale musela projít pohovorem u obávaného producenta Richarda Hamburgera. Když si prohlédl moje portfolio, téměř mu vstaly vlasy hrůzou. Řekl mi: „To my tady neděláme! Ale doporučím vás do divadel, kde by to, myslím, šlo.“ Tak jsem se dostala k té nejzajímavější práci – např. v Kitchen Dog Theater nebo Undermain Theatre.

Jakou má scénografie pozici v Česku? Pražské Quadriennale probíhá už více než padesát let, co myslíte, že se mu podařilo u české veřejnosti změnit?
V Česku (Československu) působilo a působí mnoho významných scénografů, kteří už tehdy v šedesátých letech vyhrávali jedno mezinárodní ocenění za druhým. Poslední dva ročníky se PQ začalo odpoutávat od tradičně vymezené scénografie. Díky mé předchůdkyni Sodje Lotker a z podnětu Jaroslava Maliny se více otevřelo výtvarnému umění i ostatním uměleckým oborům. Mí předchůdci tak PQ nejen oživili, ale myslím, že do značné míry i zachránili. Jinak by totiž hrozilo, že se podobná přehlídka uzavře do své oborové škatulky. Díky tomu jsou už dnes samozřejmostí přesahy k instalacím, architektuře, sochařství, ale třeba také kulinářství. A tímto rozšířením se PQ dostalo do většího povědomí veřejnosti. Při přípravě jsme ovšem získali dojem, že ačkoli se o PQ obecně ví a mluví, veřejnost stále neví, co vlastně scénografie je. Nechtěli jsme, aby se identita scénografů docela smazala. Proto jsme se rozhodli vyzdvihnout dnešní specifika tohoto oboru – říct, co dnes scénografie znamená a jak pracuje.

Myslíte, že umělci a kurátoři mají ve světě dostatek příležitostí prezentovat současnou scénografii, nebo je PQ jednou z mála možností?
Ono je velmi sporné, co se na výstavě scénografie vlastně prezentuje. Ta vrcholná část scénografie se totiž odehrává skutečně jen před diváky konkrétního představení, a když to představení skončí, tak ze scénografie zbydou jen fragmenty. Takže scénografie naplno existuje právě a jenom v momentě diváckého zážitku v průběhu inscenace nebo performance. Řešili jsme, jak se do toho momentu vrátit a takový zážitek vystavit. S tím si ostatně lámali hlavu už naši předchůdci. Výhoda PQ je, že kromě teoretických diskuzí a setkávání umělců s veřejností si může dovolit přivézt také spoustu produkcí, na kterých nás zajímá scénografické řešení ve vztahu k celé inscenaci nebo performanci. Tím se zážitek samozřejmě zprostředkuje nejpřirozeněji.

Je tedy PQ důležitější pro světovou scénografickou komunitu nebo se obrací více „dovnitř“, k české veřejnosti? Máte přehled, odkud nejčastěji přijíždějí vaši diváci?
Já měla příležitost PQ nejdříve nahlédnout z té druhé strany, když jsem na minulém ročníku vedla výstavu Spojených států amerických. Když jsem pak nastoupila jako umělecká ředitelka stávajícího ročníku, začali jsme řešit zásadní otázku, jak běžnému, byť poučenému divákovi vysvětlit, co vůbec scénografie znamená. Myslím, že mezi zahraničními zájemci existuje o Pražském Quadriennale opravdu velké povědomí, o zvyšujícím se zahraničním zájmu koneckonců svědčí i letošní počet 600 produkcí. Původně jsme nezamýšleli program až tak rozšiřovat, přesto jsme chtěli většinu programu poskládat na základě otevřených výzev. Přihlášek ovšem nakonec dorazilo přes 17 tisíc. Kurátoři tak museli projít náročným procesem, aby vybrali opravdu reprezentativní vzorek. Mezinárodní zájem je tedy značný, s domácím publikem je to složitější.


V jednom z rozhovorů jste o tradiční Výstavě zemí a regionů (dříve Národní výstavě) řekla, že jste jednotlivým zemím v rámci jejich výstav „zakázala věšet obrázky“. Jak se s tím vystavující vyrovnali?
Výstava zemí a regionů byla vždycky jádrem PQ. V minulosti se ovšem vyvinula tendence vybírat za každou zemi jednu osobnost a kolem té celou svou prezentaci postavit, tím ale byli diváci ochuzeni o jakýsi přehled, co se za celé čtyři roky v té které zemi událo. Často se také stávalo, že scénografie byla prezentována skrze nějaký fragment, typicky fotografii. Ale každý umělec si může nechat svou práci dobře nafotit, upravit nebo sestříhat video. I model může být krásný, ale nemusí vypovídat o tom, jak konkrétní scénografie funguje ve vztahu k celku. V minulosti se stávalo, že právě na základě takových „fragmentů“ někteří lidé vyhrávali ceny. Zakázali jsme si tedy přemýšlet o Výstavě zemí a regionů ve smyslu jakýchsi výstavních stánků, kam se prostě jen pověsí obrázky. K Výstavě zemí a regionů jsme se tedy rozhodli přidat výstavu přímo nazvanou Fragmenty, ve které dáváme k dispozici prostor právě ke společné prezentaci jednotlivých scénografických legend prostřednictvím artefaktu z některé jejich práce. V jednom prostoru se tak sejdou například práce Minga Cho Leeho, Pamely Howard, Andyho Bargilly z Kypru, který mimochodem studoval na DAMU, předčasně zesnulé české scénografky Ivy Němcové a dalších. Celou výstavu Fragmenty kurátoruje Klára Zieglerová, která velkou část profesního života pracovala na Broadwayi.

Který z účastnických států na Výstavě zemí a regionů se s vašim zadáním nejlépe vyrovnal? Co vás zatím nejvíce zaujalo?
Slovensko bude mít nádherný prostor, kterým se dá volně procházet. Také Maďarsko pracuje trochu metaforicky s tamější politickou situací: Jejich scénografie, kromě nesporné umělecké hodnoty, dokáže předat informaci o současném dění v zemi. Zároveň jsou na Výstavě zastoupené hravé, performativní scénografie např. z Nizozemska. Těžko se o tom mluví – jednoduše přijdete do prostoru, který se najednou promění v úplně jiný. Také se nám velmi líbí výstava Chile, která si ironicky pohrává s designerským egem. Finové rozšířili svou výstavu i mimo Průmyslový palác. No a třeba Švýcaři si připravili technologicky velmi náročnou výstavu: Rozhodli se v ní tematizovat zásah člověka do prostředí. Když si přijdete jejich výstavu prohlédnout, něco tím změníte, scénografie na vás zareaguje. Vypadá to až zázračně.

Nejen Finové ale zasáhnou do veřejného prostoru, venku se bude odehrávat podstatná část PQ 2019.
Okolí DAMU bude žít studentskou částí nazvanou PQ Studio. Pokud se v průběhu PQ budete pohybovat v centru Prahy, speciálně třeba v ulici V Kotcích, určitě na něco narazíte, bude tam velké množství performancí, takže doporučuji se v těchto částech Prahy jednoduše ztratit. Letošní PQ zapojuje do značné míry tanec a pohybové divadlo, celá plaza před pražským Výstavištěm bude každý den žít jednou velkou, téměř nekončící performancí. Nemáme proto ani striktně stanovené začátky a konce jednotlivých produkcí. Všechny části se totiž prolínají a na sebe navazují, což je mimochodem náročné nejen fyzicky, ale také pro ega jednotlivých umělců. Byl to nápad kurátorů: choreografky D. Chase Angier z New Yorku a Serge von Arxe ze Švýcarska. Serge učí v Norsku, ale pracuje zároveň jako architekt Roberta Wilsona. Každý z nich má jiný názor na prostor, ale z jejich potřeby domluvit se vzešel právě ten nápad navíc – poslat jednotlivé umělce „proti sobě“ a nechat je na sebe reagovat.

Info

Pražské Quadriennale 2019
6. - 16. 6. 2019
Výstaviště Holešovice, Praha
fb událost

foto © Alžběta Jungrová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Martin Mazanec, Nela Klajbanová (PAF): Pro nás je pořád východiskem „pohyblivý obraz“

redakce 29.05.2020

Před pár dny PAF ohlásil nové aktivity, což byl důvod, podívat se zblízka na jeho nejen zimní aktivity.

Martin Reiner: Brno je literárním centrem a vždycky bude

Adéla Polka 28.05.2020

Povídali jsme si o chystaném křtu knihy, kterou vydalo Druhé město ve spolupráci s Hostem, jenže sedět s literátem u oběda znamená dozvědět se mnohem víc...

David Macháček: ... aniž bych se přetvařoval

Jiří Přivřel 27.05.2020

Novinář David Macháček už sedmým rokem vyfotí alespoň jednu fotografii denně a ještě ten den ji spolu s dvojverším zveřejní na Facebooku. A dělá toho víc. Rozhovor.

Michal Kočan (Underdogs'): Chci donutit lidi přemýšlet

Jarmo Diehl, su, ScreamJay 26.05.2020

Víte, že Underdogs' zdaleka není jen klub? Je to komunita i promotérský kolektiv, který organizuje Fluff Fest. S Michalem Kočanem o plánech do budoucna i vzniku jedinečného kolektivu.

Vstupní prohlídka: Raptor Koch

redakce 25.05.2020

Hudební škatulky pro něj nejsou hluboké ani dost vysunuté, freakpopovou písničku rádiového charakteru střídá lo-fi ambient. Je to blázen, nebo ne?

Douška vydavatelská: XION

redakce 21.05.2020

XION se pokouší překlenout žánrové škatulky, chce představovat zajímavou hudbu z různých koutů vesmíru, hudbu jako eklektické místo s vášní a entuziasmem.

Alexandr Smutný (#zazivouhudbu): Vytváříme kulatý stůl pro všechny

Michal Pařízek 20.05.2020

K výzvě Za živou hudbu se přihlásilo téměř 3 000 lidí, vyšly desítky různých článků a objevilo se také několik disputací. Co si o ní myslet celkově? Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Liem

redakce 20.05.2020

Vladimír Jaške je na klubové scéně známý především jako energický kytarista s neopakovatelným rukopisem, z projektů Munroe nebo 2Cold.

Full Moon 10: Editorské tipy Viktora Paláka

redakce 13.05.2020

"Vždycky jsem rád pozoroval, jak celá řada autorů roste," říká Viktor Palák o tom, co je na práci editora nejlepší. Ke kterým textům ze své kariéry ve Full Moonu doporučuje…

Full Moon 10: O smutném méďovi. Rozhovor John Congleton (us)

waghiss666 13.05.2020

Aby bylo jasno: nikdo není takový mílius jako práve John Congleton. Prý že je v L.A. se svou prítelkyní, je tam teplo a má se fajn. "Tenhle týden nepracuju, beru…