Články / Reporty

Masakr i pusinky. The Birthday Massacre po šesti letech.

Masakr i pusinky. The Birthday Massacre po šesti letech.

David Vo Tien | Články / Reporty | 01.04.2014

Opětovné shledání po letech může vést k deziluzi idealizovaných vzpomínek a rozevření nepřekonatelné propasti. A někdy taky ne. V Lucerně bylo očividné, že se Praze po kanadských smíšcích těch šest let stýskalo, a to tak, že moc.

Playlist The Birthday Massacre z prvního dne turné jsem sice viděl, dokud ale nezačal narozeninový masakr, nechtěl jsem věřit svým očím. Slyšet naživo po letech doufání a čekání Red Stars, a to hned jako úvodní! song, byl zásah na srdeční komoru. Reakce Chibi na vřelé uvítání udiveným výrazem Alenky, která si není jistá viděným, bylo gesto, jež mi vehnalo slzy do očí. To není popis citového rozpoložení, ale relevantní výpovědní hodnota.

Pak jsou taky kapely, na které je nudné se jen dívat. A to opět nebyl ten dnešní případ. Synth-rockoví králíčkové sice možná vypadají jako postavičky z groteskního komiksu o upírech a nemrtvých somnambulistech, řežou do toho ale, jako by byl poslední úplněk. Postřehnout během setu všechnu jejich mimiku a gesta je výzva i pro všímavé. Rainbow je rarášek, co se neustále něčemu kření a dělá na Natea opičky, ten je vzápětí opětuje. Občas sekundoval hlasem, tedy pokud neukazoval basákovi, že umí hrát i s nohou přes krk. Vypadalo to, že se předvádí víc sami před sebou než před publikem. Druhý kytarista Falcore působil jako postava z německého expresionistického filmu a hravý klávesák Owen se chvílemi dotýkal svého Korgu, jako by říkal “teď to zmáčku tady a pak tady“. Roztomile střelená slečna králíčková se šibalským úsměvem dávala high five, hubičky na tvář i ruce líbala.

Průřez tvorbou nevyzněl vůbec rutinně, spíš ukázal schopnosti a vývoj kapely a nadání strhnout jak něžnou sladkostí, tak i ostrými riffy se zasekávanou rytmikou. Culíkatá Chibi střídala slabounký hlásek stydlivé gothičky, skřehot zombie holčičky a silný hlas, se kterým neměla problém proniknout skrz dalších pět nástrojů. Střelená možná, ale ne nešikovná nebo ledabylá. A to její radostně opakované „dekuji“ s výrazem „jejda, snad jsem to řekla správně“... Bude se mi stýskat. Dekuji very much.

Info

The Birthday Massacre (can) + Phosgene Girls
30. 3. 2014, Lucerna Music Bar, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace