waghiss666 | Články / Recenze | 03.10.2014
„No, já s nima mám podobný problém jako s Radiohead. Jelikož je nekriticky miluju, tak bych jim sežral i dechovku, haha.“
Já ne. Poslední desku nejsem dodneška s to strávit pro její přehnanou zálibu v kudrnatém patosu a klišé. Bylo to tak vždycky? Ve snesitelné míře. Texty o mystických obludách a vyšperkované vizuály nesmrdí, nestyďme se za metlu v sobě. Mastodon vědomě nakupujou jinde a rozprodávají cizí zboží ohmatané a propocené vlastní invencí a v progresivním balení. Cajk, pokud se jim podaří ukočírovat vlastní ambice. Co letos? Dost napověděl posmutnělý singl High Road. Hymna jako kráva! Silný refrén a muzikantská preciznost s nohama na zemi pevněji než kdy dřív.
Lovecká sezona na úlety 2011 se neopakuje, míň je víc. Kytarová paleta je ale tak neskutečně pestrá, že bude co objevovat ještě dlouho poté, co napočítáte všechny údery Branna Dailora (hodně štěstí!). A refrény trhají strop, vymlacují okna a navozují stavy holotropičtější, než zvládne šílený obal. Tepete gepardím během? Kronikou se prolistuje jen pár stránek nazad, do doby, kdy metal nebyl sprosté slovo a CORE neexistoval (ten ovšem neexistoval nikdy, ví to i Robert Vlček a má nekompromisní pravdu). Progresivní hravost stojí na pevných základech, co udrží kdejakého mastodonta, a nenechá nezbedné prsty plout v onanii, zato poskytuje více prostoru pro Dailorův slaďouškovský zpěv (Motherload kraluje). Hevíčkové sólování skoro třetinu stopáže Ember City? Proč ne. Ženský gang vokál uzavírající předchozí píseň Aunt Lisa tuctovým Hey-ho, let’s fucking go! už mi ale přijde přes čáru (hostující . Příště kratšího jointa. Nejkonzistentnější deska směřuje k samozřejmému finále, jen letos není tak roztahané a víc než kdy předtím chutná po Neurosis. Půjčili si nejen mikrofon, ale i kytaru?
Při křečovité a nucené honbě za originalitou nesmíme potlačovat své já a zapomínat na vlivy, které jej utvářely. Mastodon to vzali okolo Slunce stejnou trasou jako jiní, ale vrátili se osobití. Že jsou v rámci moderního metalu jednou z nejdůležitějších kapel, už zpochybňovat nelze. Teda snad jen do chvíle, kdy opravdu vydají dechovku. A přidal by se k ní i tentokrát Scott Kelly?
„Spousta kapel se bojí stárnout se svojí muzikou. Zbytečně.“ Souhlasím a plesám, že tady to neplatí, což dokazuje nejen prošedlá kozí brada kolonela Troye Sanderse.
Mastodon – Once More ‘Round The Sun (Reprise, 2014)
www.mastodonrocks.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.