Články / Rozhovory

Medvědovo psychrockové okénko VIII: Pět otázek pro Oneida

Medvědovo psychrockové okénko VIII: Pět otázek pro Oneida

Jakub Ďuraško | Články / Rozhovory | 18.03.2013

Oneida se vracejí do České republiky, kde byli naposledy v roce 2009, aby vůbec poprvé zahráli v Praze. Přiveze s sebou čerstvou desku A List of a Burning Mountains> a split LP s britskými psych rockery Mugstar. Vzhledem k průměru osm koncertů ročně, které na evropském kontinentu obvykle odehrají (většina probíhá na místech jako Sardinie, Sicílie, Portugalsko a další přímořská letoviska), by se chtělo říct, že 19. března by v pražském Chapeau Rouge neměl chybět nikdo. Pět otázek položil Medvěd „frontmanovi“ kapely – Bobbymu Matadorovi. Ten se mimo Oneidu věnuje povolání učitele angličtiny v Bostonu.

Co formovalo váš hudební a životní styl v roce 1997, kdy vznikla Oneida? A co vás inspiruje dnes?
Oneida se vždycky inspirovala rozsáhlým spektrem hudby a v době, kdy Oneida vznikla, bys našel masivní horu muziky, kterou jsme tehdy zbožňovali, i když to nemuselo být v naší hudbě zjevné – spíš v našem postoji. Na prvním turné v roce 1997 jsme hráli covery kapel jako Motley Crüe, ESH, The Rolling Stones, The Modern Lovers; poslouchali jsme spoustu 60's garage rocku, 70's Detroit/Cleveland punku, 80's elektroniky a 90's hip hopu (Wu-Tang Clan pro nás byli vždycky důležitým milníkem). Sakra, tehdy jsme na turné poslouchali i první desku Spice Girls (mám dojem, že jsme si ji koupili v Portlandu, 3000 mil od domova)! Vždycky nás zajímala energie a svoboda a vždycky jsme srali na to, co si o nás myslí ostatní – a to myslím platí dodnes.

V roce 2011 jste vydali album Absolute II, což byl poslední díl k triptychu Thank Your Parents. O co v něm šlo?
O všechno! O obsáhnutí nekonečna. Triptych je klasická struktura, známá napříč rozličnými kulturami, poskytující nosné „pilíře“, které definují, podporují a udržují jinak bezbřehou úplnost středu. Jak jinak bys mohl nekonečno vymezit?

Co je to za fotku na obalu vaší poslední desky? A jak Oneida pracuje s vizuály? K vaší poslední desce vyšel celkem rozsáhlý obrazový materiál – vypustili jste dvě dlouhá videa pro celou desku, která natočila desítka režisérů.
Už téměř deset let blízce spolupracujeme s umělcem a designérem Danem Schechterem – fotka z obalu A List of the Burning Mountains je od něj, vyfotil ji na hoře Atlas v Maroku. Dan pracuje na našich obalech a vizuálech od roku 2005, kdy udělal obal pro album The Wedding. Oneidu považuje za jeden z článků v interdisciplinárním přístupu k umění. Taky spolupracujeme s kolektivem Secret Project Robot na multimediálních performancích a naše studio v Brooklynu je jejich permanentní galerií. Jsme velmi šťastní a částečně privilegovaní, že jsme součástí hluboce oddané kreativní komunity, což se odrazilo v další formě, multi-režisérském video projektu, který doprovodil naši poslední desku. To video je čistým odrazem toho, co je možná tak trochu utopický přístup ke komunitnímu umění: Oneida poskytla hudbu, rozdělenou do specifických segmentů, skupině video umělců a ti ji pak doprovodili svým videem a dali vzniknout jednomu dlouhému kusu.

Na ATP 2010 jste odehráli jeden z vašich nekonečných jamů. Jaké to bylo? Jak jste to vůbec vydrželi a jaký máte v průběhu jedenáctihodinového setu režim?
Máš na mysli naši performanci Ocropolis, což jsou několikahodinové improvizované kolaborace, které jsme podstoupili na několika různých edicích ATP, ale taky na několika místech v Brooklynu. 11 hodin je maximální délka jedné instalace. Můžu ti říct, že improvizovat tolik dlouhých hodin je neuvěřitelná výzva, vysaje tě to, ale neuvěřitelně se při tom vzděláš. V rámci Ocropolis nás doprovodila řada dalších muzikantů (Boredoms, The Flaming Lips, Mike Watt, Dead C, Portishead, GY!BE atd.). V průběhu setu se ocitám uprostřed vesmíru, mimo nějž už nic jiného neexistuje – je to jako kombinace jedné dlouhé myšlenky, nicoty a extatického tranzu. Pochopitelně, každý z nás si najde chvilku na záchod, dát si pivo a sendvič, tyhle pauzy ale netrvají příliš dlouho a nejsou ani moc příjemné. Jediné, na co při nich myslím, je, jak znovu vstoupím do toho nekonečného proudu a jak znovu začnu mluvit jazykem, který tam na pódiu vytváříme. Tahle vystoupení (jejichž součástí je i VJ improvizace od Secret Project Robot) jsou hodně hluboký ponor. Rozhodně teď k hudbě nepřistupuju stejně jako před pěti lety, a to hlavně díky Ocropolis jamům.

V roce 2014 bychom rádi Ocropolis zorganizovali i v Evropě. Žádné detaily teď nemám, ale pokud se to podaří, určitě o tom budeme informovat.

Oneida nejezdí na turné moc často. Co je tou spouští, která vás přinutí vzít si dovolenou a vyrazit?
Tou spouští je hrát společně. Na ničem jiném mi nezáleží. Nicméně v mém životě je několik věcí, které jsou pro mě stejně důležité jako Oneida a kterých si neuvěřitelně vážím – rodina a moje práce, což jsou věci, o které se musím postarat. Oneida je pět komplikovaných, ale oddaných lidí, a naše životy mimo kapelu nás stojí hodně dřiny. Přesto vždycky plánuju další turné, další vystoupení, další desku... to určitě nikdy neskončí, dokud všichni neumřeme, to slibuju!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články