Články / Recenze

Melodramatická Lorde?

Melodramatická Lorde?

redakce | Články / Recenze | 07.09.2017

OHODNOŤTE DESKU

Když Ella Maria Lani Yelich-O'Connor, známá pod uměleckým jménem Lorde, vydala v roce 2013 minimalistický megahit Royals, bylo jí teprve sedmnáct. Bylo snadné říct, že se jedná o další zpěvačku, která bude skákat přesně tak, jak její label píská. Jenže taková Lorde nebyla. A místo toho posluchačům nabídla electropopovou zpověď o dospívání okořeněnou několika hity, které se prodalo přes čtyři miliony kusů, což je na teenagerku, podílející se na všech skladbách autorsky, velmi slušný výsledek. Pak se na čas stáhla, aby načerpala inspiraci pro další tvorbu.

Ticho kolem Lorde přerušil až singl Green Light vydaný v březnu tohoto roku, který je také otvírákem nového alba Melodrama. To je ovlivněno bolestivým rozchodem, nástrahami lásky a věku. Tato témata jsou všudypřítomná, dobrý příkladem je skladba Hard Feelings/Loveless, kde označuje svoji generaci jako „L.O.V.E.L.E.S.S. Generation”. Lorde je (spolu)autorkou všech textů, takže když zpívá o tom, že se cítí, jako něčí hračka, nebo když pláče v taxíku, tak jí prostě věříte. Obzvlášť v případech, kdy je doprovázena jen na piano jako v případě Liability nebo Writer in teh Dark. Melodrama neobsahuje megahity typu Royals nebo Tennis Court, což ale vůbec nevadí. Lorde se totiž podařilo něco, co už dlouho nikomu v daném žánru - natočit desku, která překonává úspěšný debut, a to až s fascinující lehkostí.


David Bowie kdysi označil Novozélanďanku za budoucnost hudby. Tenkrát se jeho názor mohl zdát poněkud přehnaný, ale vzhledem ke vzrůstající kvalitě její tvorby a nízkému věku to tak nereálně nevypadá. Melodrama je už teď aspirantem na nejlepší popové album roku, a když ho srovnáme s úspěšnou, poslední nahrávkou Taylor Swift 1989, je Lorde pořád o krok napřed.

Info

Lorde – Melodrama (Lava Records, 2017)
www.lorde.co.nz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pohyby ledu, součást větší hry

prof. Neutrino 14.03.2020

Do Gravensteenova románu je absorbována většina atributů současné literatury – záhadná vražda, detektivní zápletka, prostředí investigativní žurnalistiky, manipulace s fakty.

Došla vodka, došla kola, zůstává blues (Streichl)

Jiří Vladimír Matýsek 13.03.2020

Ostravský bard, který dokázal do svých textů otisknout onu bluesovou náladu, opravdovost a zkušenost nelehkého života.

Reflexe dnešní doby (DJ Shadow)

Dominik Polívka 01.03.2020

Our Pathetic Age není nijak průlomové album, je však precizně poskládané, osobité a věrně zachycuje současnost co do zvuku i textu.

Making me sparkle (Blue Hawaii)

Karolina Veselá 23.02.2020

Nostalgicky se vracejí k hudbě svého mládí, a tak něžné a snové vokální party podkládají tranceovými a garageovými beaty.

Trefa do černého (Punisher MAX 2: Bullseye)

3DDI3 22.02.2020

Bullseye je díl, ve kterém Aaron malinko ustoupil od akce a přidal na psychologické hutnosti. Celek připomíná střet kladiva s trhavinou.

Vesmír ľudskej mysle (Pandorama)

Milan Hrbek 26.01.2020

Rozbiehajúci sa label Tabačka records z Košíc priniesol na slovenskú hudobnú scénu vskutku originálne a netradičné zjavy...

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.