Melt!: Fuck Boris v železném městě (1/2)

Line-up plný jmen, která u nás nikdy nehrála a většina z nich v dohledné době nejspíš ani nebude, je každý třetí červencový víkend k Praze blíže než všechny barvy Ostravy. Německý festival Melt!, jehož hlavní programovou složkou je současná elektronická a alternativní popová hudba, patří už dvaadvacet let na evropskou festivalovou mapu. Posledním ročníkem znovu potvrdil svou pověst nonstop čtyřdenní přehlídky, která se snaží vyhýbat těm nejprovařenějším headlinerům a namísto toho volí cestu exkluzivního seznamu umělců, kde se ostřílená jména jako Skepta nebo Four Tet střídají s těmi, o kterých se mluví právě teď.

Jedním z takových je i britská zpěvačka Jorja Smith. Soulová písničkářka z Walesu měla sice pomalejší nástup, ovšem její šarm, umírněný set a odzbrojující hlas přehlušil všudypřítomné dunění techna z okolních stagí. Nastupující popová hvězda s Brit Award v kapse má všechny atributy k tomu, aby se stala příští Adele. V jejích písních se sice často střídají milostná témata, v jejím podání jde ale o emancipovanou notu: „Nechci být ta, která někoho potřebuje,“ zpívá ve svém hitu The One, který se v půlce setu snesl nad železným městem, aby v závěru vystřihla skladbu Blue Light o strachu černošských dětí z policejních aut.

HVOB na Melt!u koncertují stejně pravidelně jako v tuzemských klubech. Tentokrát kvůli rodičovským povinnostem v obměněné koncertní sestavě s novým bubeníkem. Bublající vokál a industriální beaty se v tomto složení snad nikdy neoposlouchají a živé sety HVOB jsou čím dál sehranější a svižnější. Jejich vystoupení na pláži bylo skvělým předělem mezi koncerty a sety producentů/producentek, těch ostatně v line-upu bylo více než kdy dříve. Ten nejbrutálnější předvedla bez debat Helena Hauff.

Melt! se posouvá a postupem času upouští od menších i větších indierockových položek, aby je nahradil rapem všeho druhu. Když proto na poslední chvíli vypadl Asap Rocky kvůli svému zadržení ve Švédsku, nemohla padnout volba na nikoho jiného než na nejúspěšnějšího britského rappera Stormzyho, jehož aktuální singl Vossy Bop s heslem „Fuck Boris“ zdolal jako první grimeová skladba vrchol britské hitparády. Před několika týdny protivládní slogan křičelo sto tisíc Britů – ve Ferropolis to bylo jenom dvacet tisíc Němců, ovšem síla a přesvědčivost nechyběla ani tady.

fotogalerie z Melt!u objektivem Filipa Kůstky hledejte tady, ale i zde a tu

Mladý rapper dokáže přilákat různorodé fanoušky mixem řízného ostrovního grimeu i uvolněného R&B. A přesně takový byl i jeho koncert, v němž se našlo místo i na cover Eda Sheerana. Málokterý umělec dokáže zaujmout tak široké publikum, ostře kritizovat vládu (například za nečinnost po požáru budovy Grandfall), a přitom probruslit setlistem s úsměvem na tváři a entuziazmem, o který se většina žánrových souputníků už ani nepokouší. Stormzy demonstroval, jak ovládnout hlavní stage, zůstat svůj a být headlinerem ve správný čas na správném místě.

Kromě angažovaného rapu se mezi železnými konstrukcemi našel prostor i pro ten zarmoucený. Umělec s línou flow Yung Lean se na festivalovém podiu proměnil v až příliš uřvaného MC, jehož jediným cílem bylo udělat co největší bordel. Bohužel tak nějak zapomněl na svou originální produkci, kterou přehlušilo hecování publika. Marná byla vzpomínka na jeho poslední desku, kde se Leanův přednes loudá na hraně rapu a zpěvu a blíže než k ostatním rapperům má ke krajanům The Knife… Zato vycházející hvězda britského dancehallu Octavian předvedl jednu z nejromantičtější show celého Melt!u. Paradoxní od hudebníka, jehož největší hit Bet je oslavou náhodného sexu. Octavian, stejně jako celý festival, přesně vybalancoval hranu mezi drsnou pózou a láskyplnými námluvami publika.