Melt!: Už brzy to může skončit (2/2)

Poslední den Melt!u je pokaždé ten nejuvolněnější. Splín nedělního podvečera je potřeba vytlačit a ještě na jeden večer zapomenout na svět mimo prosluněný poloostrov. Svou přírodní lokací nabízí festival hned několik míst, kde zabít čekání na hlavní hvězdy. Jen škoda, že se areál otevírá až ve čtyři odpoledne. Do té doby se lidi musí schovávat před sluncem v rozpáleném stanovém městě nebo kolem nonstop stage, která je před branami areálu. Podivné místo, kde si podávají ruce neúmorní tanečníci s těmi klidnějšími, co přicházejí na další den.

V minulých letech patřil tenhle taneční parket hlavně začínajícím hudebníkům. Poslední dva ročníky organizátoři spojili dvě největší stage do jedné a odsunuli tak část známějších jmen před areál. Jedno z lákadel představoval šestihodinový set Solomuna, startující s východem slunce, nebo oblíbená domácí minimalistické dvojice Kollektiv Turmstraße. Šanci zastihnout nejmladší producenty a producentky jsme měli v lese plném ukrytých pódií. Jeden z nejzábavnějších setů tam předvedla korejská umělkyně Park Hye Jin, která přinesla do tajuplného hvozdu mezi drag performance psychedelický house.

Ani další stage poslední den nezahálely. Po kotníky ve vodě, k tomu lahodné tóny reggae francouzského multiinstrumentalisty FKJ, který se proslavil skladbou Tadow s hostujícím Masegem. Ten mu kryl záda i zde. Méně charizmatický výkon předvedla nejmladší generace v podání písničkáře Guse Dappertona anebo norských indie popařů Boy Pablo, kteří dostali šanci na hlavní. Kolísavý zvuk a pěvecké výkony nezachránila ani přirozenost všech muzikantů.

fotogalerie z Melt!u objektivem Filipa Kůstky hledejte tady, ale i zde a tu

Rozpačitý výkon předvedl i excentrický producent a performer Arca. Zatímco jeho desky a beaty pro Björk, FKA twigs nebo Kanye Westa jsou všeobecně respektovány, jeho vystoupení nepřesvědčilo a hlavně nestrhlo. Možná moc velký oříšek na závěr Melt!u? Rozpadající se taneční plochy, ukřičený vokál a dohady se zvukařem, k tomu těkavé projekce, šum a dlouhé čekání na jednotlivé skladby.

Přesným opakem byl koncert Bon Iver. Justin Vernon měl sice taky na mikrofonu deformující efekt, v jeho případě se ale skvěle doplňoval s vlastním hlasem, obě polohy vedly dialog. „Hlasy“ plné emocí hladily i tahaly za uši, jako by s autotunem Vernon našel klid, a právě ty nejodtažitější části byly ty nejdojemnější. A to si ještě Vernon střihl folkové sólo na Skinny Love. Devadesátiminutové hledání sama sebe zakončilo přání, ať na sebe všichni dáme pozor, ale taky verš skladby 22 (OVER S∞∞N): „It might be over soon.“ Vernonův zkroušený výraz jako by říkal, že brzo to bude možná konec úplně všeho, to když mluvil o šíleném světě kolem nás. Rád bych mluvil o to nejpokojnějším konci s Bon Iver v uších, ale nebylo to tak jednoduché.