Měsíce a chuťové pohárky (nejen) jazzu

Muff jsou prostě klubovka, na malém pódiu jim to sluší nejvíc. V Jazz Docku obzvlášť, skvělý zvuk. Hraje se hlavně z poslední desky Vol. 2, zazní pár nových kusů, které asi ještě uslyšíme na chystané živé nahrávce. Jenže dnes to má menší šťávu nebo co, něco mi tam chybí. Je to všechno jako vždy parádně odehrané, ale možná, že to bude právě ono, odehrané. Žádné velké improvizační úlety jako kdysi, dnes míň jaga a více jazzist. Muff už dávno nemají zapotřebí ukazovat, jak je jejich sólová sekce silná, a ona silná opravdu je, ale chce to ještě trochu odvahy a ubrat, rytmika (včetně Zitka) už dlouho čeká.

Švýcarští Plaistow to mají jinak. Akademičnost je už dávno pryč, nejde slyšet ani z ozvěny a stejně víte, na čem pianista, bubeník a basista staví. Muzikanti hrajou neuvěřitelně úsporně a minimalisticky. Bicí jsou jednoduché až běda, a stejně víte, že toho umí Cyril Bondi hrozně moc, kontrabas v rukou Vincenta Ruize bublá často celým songem jen na jednom tónu, pianista Johann Bourquenez hraje většinou jednou rukou na klaviatuře a druhou dusí strunění. Celý set je pouze o desce Titan, na které kapela postupně odkrývá všechny atmosféry Saturnových měsíců. Neznám v současné době originálnější a intimnější desku. Pravda, při ztvárnění měsíce Helene si vzpomenu na Bohren und der Club of Gore, ale na pódiu jsou Plaistow. Zazní i ambientní dvouminutová věc inspirovaná dalším nepojmenovaným měsícem, o konci skladby nás ujistí pianista svým úsměvem, až pak následuje potlesk. Jedinou výjimkou z konceptu je zařazení skladby Cube z desky Lacrimosa, která ale do celkové atmosféry skvěle zapadá. Další kousek jejich minimalismu, ovšem s obrovskou dávkou energie, bicí se tu parádně rozjíždí... Po Cube se kapela loučí a po krátké odmlce dává ještě další měsíční přídavek. Dokonalé a organické vystoupení, které naoko ruší jen tácy s hamburgery, kterými se cpe sedící část publika. Co si vychutnávají víc? Plaistow nesnesou rozptýlenou pozornost, u jejich hudby se samy zavírají i oči, natož aby se ještě otevíraly chuťové pohárky.

Jako třetí nastupuje na pódium Mark Guiliana s kapelou. Klub se naplní nejvíc, jak to jen jde, tu se čeká na hvězdu večera. Precizní vystoupení pana bubeníka, který drží paličky na uzdě, decentně se předvádí jen v rámci písní, nebortí je svými sóly, hraje pro kapelu. Sekunduje mu rozvlněný basák, až přehnaně usměvavý cool klávesák, co se zamiloval do hammondových sól z osmdesátek, a klučina za samplerem. Kvalitně odehraný set, co často sklouzne k podivnému reggae a art rocku. Jako celek? Kvalitně odehraná popová záležitost s vynikajícím zvukem. Škoda jen, že se nerozdávaly hamburgery ke stolům až teď.