Metalové střihy. Carcass a Obituary.

Je pozdní večer, sedím v barrandovských střižnách a cítím, že stejně jako šestnáctimilimetrový filmový pás mi protéká skrz prsty set Herod. „Nikdy nemějte pocit, že jste ve střižně příliš dlouho.“ Nervózně zkracuji záběr, lepím adhezní páskou a čekám, kolika chyb ve střihové skladbě se dopustím tentokrát. „Plynulý střih je promarněná příležitost“. Ejzenštejn věděl, já teprve hledám. Poslouchám čtyřicetiminutový lynč cholerického pedagoga na spolužaččin film. Přesně tolik, kolik trvá set kanadských legend Voivod.
Střih.

Vstupuju do nuselské Haly Folimanka. Procházím okolo kuřácké ohrádky, morbidní budoucnosti pražských klubů v nadcházejících nekuřáckých dobách. Na schodech do haly slyším poslední akord Napalm Death. Masy těl vyráží v protisměru. Je to tady, škola mě připravila o Napalm Death. Čas odejít? Potkávám kamaráda, z výrazu a totálně mokrého oblečení poznám, že ptát se na dojmy nemá smysl.
Střih.

Na překvapivě pohodlné, polstrované zábraně zboku kotle pozoruju jednu z klasických kapel death metalu, konkrétně floridské scény: Obituary. Relativně stabilní line-up s hned třemi původními členy muzejní vitrínu ještě neotvírá. Na cihlově červené osvětlení by měli mít nárok jen Slayer, zvláště když ani Obituary thrashovějšími songy zpočátku kariéry nešetří. Z čtvrtstoletí starého debutu Slowly We Rot se hraje nejčastěji. Před narvanou basketbalovou halou zazní překvapivě dynamicky odehraný set (přece jenom... však víte), kterému není co vytknout. Basketbalové karikatury pokrývající celou jednu stěnu haly vtipně kontrastují s drsnými vlasatými pány na rozměrném pódiu. Všechno je to jenom hra.
Střih.

Carcass. Zatímco Obituary se zařazují snadno, s původně liverpoolskou čtveřicí to tak jednoduché není. Grindové zaměření vzalo na začátku devadesátek za své a kapela se proslavila melodickým death metalem, převážně pak albem Heartwork. A po dlouhé pauze se k tomuto žánru s deskou Surgical Steel i vrátila. V Praze zahráli naposledy v roce 1994 v Pyramidě na Výstavišti, což mluví za vše - Návrat s velkým N. A není divu, že v davu je slyšet nářečí odevšad z republiky, té současné, i bývalé. Rekapitulující set je působivý pro fanoušky téměř jakéhokoliv metalu, Carcass se chovají a hrají přesně tak, jak by se od legendy tohoto ranku dalo čekat. Jak se sluší a paří. Bill Steer a Jeff Walker, poslední dva pozůstalí, pálí jeden klasický riff přes druhý. Ohně grindcoru, plameny death metalu. Zbývá nám pouze hnít ve svobodném světě.
Střih.

Stojíme už dvacet pět minut frontu na šatnu. Hýbe se pomaleji než partitura k drone metalu. Nervozita vzrůstá, nadávky létají vydýchaným, těžkým vzduchem, prvních pár odvážných a nasraných přelézá stoly a začíná si brát kabáty. Security v podobě jedné zmatené gorily neví, co dělat, a tak pro jistotu počastuje nemilými výrazy tu část „publika“, která si na problém dovolí upozornit. Riot na závěr. Pak už jen nic. Stmívačka.
Blank.