Články / Reporty

Mezi Dvořáky a Smetany se nevešel (Ostravské dny I.)

Mezi Dvořáky a Smetany se nevešel (Ostravské dny I.)

Lenka Marie | Články / Reporty | 04.09.2015

Nejsem festivalový člověk. Kdysi dávno jsem přijela na Rock for People a nechápala jsem. Spoustu věcí. Od té doby jsem se už naučila schovat, připravit a nastavit, když na to přijde, ale hlavně docházet na akce, kde není jen pivo a nachcáno. Na festivaly, co nejsou jako festivaly. Tak třeba jsem propadla nové hudbě. Tedy, když se zrovna potkáme.

U „klasické hudby“ poznáte hudebního vědce tak, že vás poučí, že je to hudba artificiální, a klasická je leda tak ta klasicistní. Jestli je tohle dost jedno, protože 99% procent lidí hudební věda nepotrefila a potřebují se prostě dorozumět, tak k tzv. nové hudbě se označení „moderní klasická“ lepí těžko. A „hudba 20. století“ stojí taky pěkně za prd, zvlášť patnáct let ex post. Ano, mě hudební věda potkala. Těšilo mě a šla jsem dál. A v baťůžku jsem si odnesla druhou vídeňskou školu a dvoudílné vydání hudby 20. století od autorky, která na konferencích otevřeně přiznává, že tomu vůbec nerozumí.

V Ostravě se do toho před patnácti lety rozhodli šlápnout a nové hluky propagovat, a to nejen Cage a Xenakise. Založili si k tomu Ostravské centrum nové hudby a kromě ministerstva kultury mají finance i od Bakalovy nadace a my se v Praze můžeme jít vycpat. Dobře, máme orchestr Berg. Ale festival nové hudby se mezi Dvořáky a Smetany nevešel.

S moderní hudbou se to u mě přitom má podobně jako s moderním uměním: nehorázně se u toho bavím. Místo řešení filozofické otázky, zda je to ještě umění nebo jestli je to potřebné a funkční, estetické a tak podobně, si to užívám. Není nic lepšího, než se jít podívat na pár ptákovin a nechat se překvapit, když to bude dobré. Blbě se mi směje u Cézanna nebo Brueghela, ale u Knížáka se můžu posmát i nasrat zároveň.

Ostravské dny fungují také jako mezinárodní soustředění pětatřiceti skladatelů a hudebníků, kteří potom i předvádí. To, co je zrovna v Ostravě napadlo, nebo skladby těch nejnovějších nejneznámějších a naprosto neprověřených současných autorů. Dramaturgie dvousečná, ale nesmírně zábavná.

Ostravské PR stojí na dolech, takže na první performanci jedu do Hlubiny. Nahoře v patře bývalé cihlové prádelny je dvanáct reproduktorů o dvanácti šumech, které, pokud vám dojde, že kruh má střed veprostřed, umí při dostatečné rychlosti simulovat menší tryskáč. Vymyslel to nějaký Peter Ablinger. Potom se sedne dole a čeká se, co bude.

Začíná se komořinou, tedy komorní kratší věci po jednom. Jednohubka na hoboj o „křehkosti a stálých proměnách identity, kterou zrovna považujeme za svoje ‚vnitřní já‘“, pak několik cell: Aquacello s projekcí trvá nekonečně dlouho, zato u multifonické studie nevím, co s tím smyčcem dělá a jak, ale doufám, že sem z Finska nejel jenom kvůli těm sedmi minutám. Hudební soustředění vede Thomas Buckner, který působí neuvěřitelně zapáleně, a řídí i skupinovou improvizaci. To kolem chodí někdo s gongem, vokalistky kvákají, někdo vrže a vpravo tuším vibrafon. Nejakčnější z úvodu je Lost?. Před plátno skočí houslista a začne řvát a vrzat, na pozadí běží smyčka z nákupního centra a z ulice, ale jak je to vtipné, tak se to vyčerpá a negraduje. Dost možná není dobré dělat projekci, pokud ji neumíte dobře natočit.

Na dole Hlubina, u tramvajové zastávky, kde po jedenácté tramvaj pro jistotu ani nestaví, funguje Provoz Hlubina, kde se na deepcampu (ha ha, chápete, jakože deep a důl a deep? ha ha, he he) paralelně soustředili výtvarníci a skupina se snažila i o catering zbytku. S pěti hrnky a šesti půllitry to nebylo ideální, ale díky bohu jsem kvůli tomu přišla o závěrečnou Jennifer Walshe, která ve svém artu citovala z twitteru, něco stupidního a bulvárního, a já ji po minutě vypla a šla s úlevou spát.

Předbíhám, protože to nejlepší jsem stihla, Conrada Harrise a Pauline Kim Harris, houslové duo. Naprosto neuvěřitelný proud vrzů, smyků, pizzicat a bordelu. Dobře hodinu a půl v kuse. Jinak podle vkusu, kus od kusu, za mě nejlepší jistý Christopher Botta – I’ll Meet You There. Nechápu jejich výdrž. Krom toho, že je něco tohle poslouchat, tak nevím, jak to někdo vydrží hrát a cvičit a ano, taky jsou manželé.

A ještě, prosím, jedna avantgardní opera ze 70. let. Rudolf Komorous: Lady Blancarosa. Přišel vousatý v košili a na zádech táhl kovovou skříň, postavil ji na zem, rozestavil stoleček a světla a zalezl do skříně. Přišly dvě pěvkyně, rozesadily se a nudily se. Jedna si listovala Psychologií Dnes a druhá něco štelovala a koukala. Pak si začaly zpívat. To chvíli jedna zpívala Ave Maria a druhá do toho anglicky a občas šumělo rádio. V polovině chlap vylez, pronesl větu, položil si skříň na zem a zase do ní zalez. A na závěr tyhle dvě hodily na skříň věnec, zapálily hřbitovní svíci a chlapa ve skříni zasedly. Tolik na úvod v Ostravě.

Info

Ostravské dny 2015
10. - 29. 8. 2015 (institut)
21. - 29. 8. 2015 (festival)
Ostrava

www.facebook.com/events/993412420671913
www.facebook.com/Ostravske-centrum-nove-hudby-Ostrava
www.newmusicostrava.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Colours po úplňku #2: Bizáry okolo nás

redakce 19.07.2019

Nadechnout se čerstvého vzduchu. Přibližně tak působí hlukový průplach Uniform, kterým se letos povedl dost možná bezprecedentní majstrštyk.

Colours po úplňku #1: Cestičky kovem

redakce 18.07.2019

Cesta môže byť kľukatá alebo si ju kľukatú spravíte. Omylom si hľadáme alternatívne cestičky na najväčší festival v Čechách.

Blues optimisty (Keb‘ Mo‘)

redakce 17.07.2019

Informace o jeho koncertu v divadle Archa se objevila jako blesk z čistého nebe vlastně jen pár týdnů před jeho konáním. I tak se divadlo prakticky kompletně zaplnilo. No bodejť!

Pohoda 19, den třetí v plamenech

redakce 16.07.2019

Všechno, co vás mrzí nebo štve na podobných akcích, vás na trenčínském letišti trápit nemusí, snad jenom to uhýbaní pivnímu vozítku...

Očista a poznání (na Creepy Teepee)

redakce 15.07.2019

Noise, psychedelie, eklektická elektronika a trap jsou záchytnými body, otázkou zůstává smysl nedělní produkce, zvláště té noční.

Beaty jsou chytlavé, křičí se i svíjí (na Creepy Teepee)

redakce 14.07.2019

Minulá noc se neobešla bez stížností na hluk, což bereme jako daň za městský festival. Co přinesla sobota kromě deště, Cateriny Barbieri nebo Dana Deacona?

Za hranice fyzické zkušenosti (na Creepy Teepee)

redakce 13.07.2019

Na Poděbradově není k hnutí. Chodníky a parapety u zbývajících dvou stanovišť se s ukončením produkce na hlavním pódiu zaplňují lidmi, podzemní klub ožívá.

Pohoda 19, den druhý a duha, která zmizela

redakce 13.07.2019

Zklamání ze zrušeného pátečního headlinera Lykke Li zažehnal brutální set Death Grips. Co dál, co víc? Gleb, Faka, Dream Wife a další.

Pohoda 19, den první a shutdown pro všechny

redakce 12.07.2019

Digitální tíseň, globální oteplování, rasismus, fake news a mnoho dalších současných společenských problémů za růžovou fasádou. Romantika na Pohodě.

Ministry pod vlajkou Antify

redakce 12.07.2019

Publikum kontroluje čas. Pětačtyřicet minut? Sousto, které hladové fanoušky jen dráždí.