Mezi snem a skutečností (Hakanaï)

V pražském Divadle Archa se odehrálo představení v rámci festivalu Lunchmeat, který má na tuzemské scéně zvláštní postavení díky svým progresivním elektronickým vystoupením, živým audiovizuálním setům a dlouholeté historii na poli nových médií. Představení Hakanaï dua digitálních umělců Claire Bardainne & Adrien Mondot jedinečným způsobem navazuje na minulé eventy s pohybovým elementem, v nichž choreografie prostupuje výraznou audio-vizuální instalací.

Hakanaï (v japonštině dávný výraz pro pomíjivost snu a člověka) tematicky staví na přechodných stavech mysli, křehké hranici snu a skutečnosti, zpracování pak na výrazné taneční choreografii, rozvíjející se v imerzivním prostředí krychle, a původní zvukové partituře. Publikum, které tvořili převážně mladí nadšenci a studenti současného umění, sedělo ze tří stran sálu. Na čtyřech průsvitných plátnech se objevovaly obrazce a symboly bez zjevného klíče. K tomu neosvětlený stůl s laptopy a nástroji v rohu, na pozadí ambientní šum, pradávný gong v dálce.

Performerka vstoupila oděna v bílém. Její pohyby ovlivnily vizuální pole pláten, prchavost reálných záběrů se prolínala s digitálními kreacemi. Choreografie pohybů se vyvíjela od pomalé sublimní k chaotické, od prvků kung-fu přes hybridní těkavé záchvěvy končetin ke statickým pozicím vycházejících z východních učení. Zvuk byl stavěný z minimalistických beatů, mezi tím struny a ambientní plochy. Basové frekvence doplňovaly zužující se světelné průzory, ostré perkuse fungovaly v kontextu dalších složek. Synergie.

Náhle se snesl závoj polygonů hvězdných konstelací, katarzní světelný déšť padající z nebe černého plátna působil křehce a objevně zároveň. Byl v tom cítit předobraz lucidní cesty, mentálního kolapsu, ztráty vědomí, iluzí i přerodu identity. Vše podpořené pohybovou grácií beze slov, v tom byl tanec mimořádně působivý. „Obrazy odhalují, co leží na pokraji představ a reality,“ píšou tvůrci ke své performance, která působí aktuálně díky interaktivnímu přesahu a subtilní taneční choreografii, strádá jen co se týče výraznějšího zvukového designu. Hakanaï, deset let staré, čtyřicetiminutové dílo, představilo nesnadno uchopitelný počin hypermoderny. Chyběl v něm živý instrumentální hudební doprovod jako v navazujícím projektu Équinox, přesto zanechal diváky v úžasu nad mnohovrstevnou interpretací, ať už fragmentů, nebo celku.