Články / Rozhovory

Milan Páleš: Další oslava nebude

Milan Páleš: Další oslava nebude

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 11.02.2015

Vydavatelství Indies slaví 14. února v brněnském SONO centru. O historii, současnosti i budoucnosti labelu, zkušenostech ze zahraničí a sběratelství mluvil jeho zakladatel, Milan Páleš.

Založení vydavatelství Indies předcházelo otevření půjčovny desek - co bylo impulsem?
Ono se to těžko popisuje. Před pětadvaceti lety tady na trhu žádná cédéčka nebyla, s pár kluky, co jsme se znali, jsme si je půjčovali. Shánělo se to tenkrát z Německa, z Rakouska, Supraphon v té době vydal snad jediný bigbít. Začala fungovat taková ilegální půjčovna, do které jsme si věci objednávali a vždy se na to vrhli, ale museli jsme je vrátit. Když opona praskla, řekli jsme si, že bude nejlepší udělat půjčovnu. Začali jsme nakupovat alba ve Vídni, tam byl výborný obchod Why Not, prodávali hardcore, bigbíty, v té době tam měli všechny The Cure a obrovský plakáty Joy Division. Nábožně jsme tam chodili, vždycky jsme dovezli kastl Plzní a celý den nám prodavač pouštěl nové věci. My jsme si to dělili na hromádku, co chceme a nechceme, aniž bychom cokoliv o těch kapelách věděli. Ukazoval nám i žebříčky nezávislé scény v Bravu - v té době to byl ještě hudební časopis.

Alba co jsme měli, jsme dali dohromady, zbytek dokoupili a když jsme toho 14. února otvírali, měli jsme asi sto padesát cédéček a pocit, jak jsme obrovští. Fungovalo to. Otvírali jsme v bytě u kamaráda, do týdne nás vyhnali, protože tam proudily davy lidí, takže jsme chodili na tehdejší OPBH, aby nám dali nějaké obchodní prostory. V té době to bylo naprosto nezvyklé, bylo pár měsíců po revoluci, takže jsme vypadali jako exoti, a chodili jsme každý den s tím, co jsme objevili, aby nám to dali. Asi po týdnu řekli: no tak jo. Původně to byla půjčovna, samozřejmě jsme hned koupili nějaké zboží na prodej, ale vydavatelstvím jsme se stali až o rok později, když jsme se trošku zorientovali na trhu, který byl nenasycený. Ta doba byla strašně hektická, ale fungovalo to. Co člověk donesl, to se prodalo. Devadesátky byly dobré, krmili jsme hlad celého národa po hudbě.

Jaká byla první vydaná nahrávka?
To byla hradecká hardcorová kapela, která si říkala Meat-House Chicago I.R.A. My jsme se k ní dostali jednoduchým způsobem, protože jsme se s nimi znali, Petr Vyšohlíd, zpěvák a kytarista, měl předtím rapovou kapelu Piráti, kterou jsme viděli tady v Paláci na Rockfestu. Měli to vydávat pod nějakým ostravským vydavatelstvím, ale pořád s tím nikdo nic nedělal, tak jsme jim řekli, ať to donesou. Nechali jsme udělat master a zajeli do Loděnic - kde ovšem nebylo zvykem, aby s něčím přišel soukromník.


Ještě fungují?
Ne, chtěl jsem, aby nám zahráli na oslavě pětadvacetin, ale když zjistili, že by museli hrát jako první, protože tenkrát byli první, a že by museli vstávat v šest hodin a vyjíždět z Hradce do Brna, aby se stihlo zvučit, vzdali to.

Jak vás napadl název Indies?
To bylo právě z těch žebříčků v Bravu, independents byli slangově označováni indies. A jelikož našich prvních sto padesát titulů bylo opravdu z tohoto žánru, tak to vyplynulo. Dneska bych si ho nedal, taky jsme několikrát řešili, že ho vyměníme. Vždycky, když došlo k nějaké změně spolumajitelů nebo činnosti, tak jsem si říkal, že teď už je ta pravá chvíle, ale nikdy se to nestalo. Všichni mě přesvědčovali, že je to blbost, že jsme zavedená značka a všichni ví, že my jsme Indies. Já chtěl pěkný český název pro vydavatelství, ale nikdy jsem ho neprosadil.

V rámci Indies teď funguje i agentura starající se o muzikanty.
To je důsledek situace. Kapely očekávají od labelu nejen že to vydáme a rozdistribuujeme, ale i větší servis. Pro kapelu je nejlepší, aby hrála, a my, když jezdíme na festivaly a veletrhy do zahraničí, se potkáváme s pořadateli festivalů, takže byla jen otázka času, kdy začne agentura fungovat. Našli jsme strašně šikovnou holku Hanku, která v té době dělala manažerku Čankišou, domluvili se, ona si přibrala dalších pět našich kapel a jezdíme na veletrhy spolu. Má tak agenturu na starosti a podle toho, jak naše kapely hrají v zahraničí, si myslím, že to dělá dobře.

Jak vlastně funguje provoz takového vydavatelství? Dočetla jsem se, že v Indies působí jen vaše rodina.
Zaměstnance moc nemáme a nikdy jsme neměli, vždy to bylo vlastně jen do prodejen. Někdy v devadesátém pátém jsme měli asi šest obchodů - dva v Brně, Olomouci, Ostravě. Koncem 90. let začali brutálně narůstat nájmy a přestalo se prodávat, tudíž jsme vyklidili pole jen proto, že se nevydělalo na nájmy. Obchody jsme rušili postupně, zůstal jen brněnský, půjčovat se v té době vůbec nesmělo, to zakázali asi tři roky po revoluci. Policie nám zabavila všechna cédéčka, v té době už jsme jich měli skoro čtyři tisíce a odnesla je při zásahu. Když se zakázalo půjčovat, z půjčovny jsme udělali bazar - systém „ty koupíš dnes a my to od tebe koupíme zítra zpátky“. Označili to za skryté půjčování, což bylo. A bylo podané trestné oznámení. Do měsíce povolili půjčovat knihovnám, byla to likvidace soukromého sektoru.

Vrátili vám někdy desky?
Ne, to byl právě trest, který nás postihl. Některé ty desky jsem poté viděl prodávat na burzách, my je měli číslované nesmazatelně fixou. Nicméně odnesli si tisíce cédéček, což byl pro nás velký problém, protože jsme z toho dotovali vydavatelství. Pokud nemá vydavatel dvacet, třicet titulů, je návratnost pomalá a nedá se z toho žít. Většina vydavatelství v České republice zanikla po desátém titulu, protože je to moc práce a peněz s malou návratností. Až teď mi přináší zisky věci, co tenkrát vyšly. Já v té době odešel do vydavatelství na plný úvazek, protože pokud jsme se tím chtěli živit a přežít, musel se tomu někdo věnovat. Do té doby jsme to dělali tak, že jsem byl chvíli v obchodě, prodával, chvilku dělal papíry, chvíli jsem byl vydavatel nebo na cestě do Loděnice a později do Fermaty, rozvážel jsem po Praze zboží po obchodech, dělali jsme všechno.

Slavíte dvacet pět let. Jak se změnil hudební trh za posledních dvacet let, je vcelku jasné, ale jak vidíte vývoj posledních let?
Směřování je jasné - k digitální hudbě. Mně osobně to vyhovuje, je to budoucnost a příjemné i pro posluchače, nastreamovat si třeba Spotify. Samozřejmě je to pro ty, co hledají a zajímá je muzika. Normální lidi jsou přesyceni, hraje to v rádiích, na záchodech, na benzinkách, všude člověk slyší muziku, lidi už jsou zahlušeni a vyhledávají místa, kde nic nehraje. Když řeknu, že mi něco hraje v práci celý den a hned jak přijedu domů, stejně si zas něco pustím, lidi si klepou na hlavu a mají pravdu - je to závislost. Ale když se koníček stane prací, tak člověk pořád pracuje, nic nevypíná, pustím desku, co mě zajímá, a jdu večeřet. Přitom v práci celý den hraje nějaká hudba, a když ne cíleně, pustím si rádio.

Není to někdy už příliš, být neustále v „muzice“, nemáte touhu se odstřihnout?
Ne, nemám potřebu. I když jsem na horách, večer přijedu z lyžování a už otvírám notebook, abych si něco pustil, nebo mám sluchátka na sjezdovce. Jsou situace, kdy člověk řeší nějaké problémy a vypne to, ale není to tak časté, snad jednou za měsíc. A jen když řeším negativní věci a potřebuji se soustředit. Jinak ne.

Říkal jste kdesi, že aby se k vám kapela dostala, musí nějakým způsobem posunout hranice žánru...
Chtěli jsme to, samozřejmě, protože vydávat neustále třeba hard rock je blbost, tam už bylo všechno řečeno a napsáno. Krásným příkladem je Rober Plant, který vzešel z Led Zeppelin a neustále se posouvá dál. Má nové muzikanty, teď třeba africké. To je pro mě příklad, že to jde dělat. Kapela jako Iron Maiden zamrzla v sedmdesátých letech, to mě nebaví.

Kdo dnes posouvá hranice v Čechách?
V dnešní době jsou to kapely, co hodně kombinují elektroniku, a snaží se to napasovat na bigbít, což mě někdy baví, jindy ne. Hledám lidi, co se umí vyjádřit k současné době, ať už to je folk, nebo šraml. Třeba Cermaque posouvá folk textově, výrazově toho už nejde moc s tou kytarou udělat. Nejvíce se u mladých kapel experimentuje s elektronikou, což už jde trochu mimo mě.

Co objev ze světové muziky poslední doby?
Moje deska minulého roku je The Best Day Thurstona Moora, ta mě uchvátila. Vždy jsem měl rád Sonic Youth, mám všechny desky, viděl jsem koncerty a mrzí mě, že jsem byl líný a nejel na Mooreův pražský koncert, prý byl výborný. Objevil jsem nedávno Finka, na kterého určitě pojedu, mám lístky na Marka Lanegana, jsem velký fanoušek.

Jsme teď na přelomu roku, je možné nějaké shrnutí roku uplynulého a nastínění budoucnosti Indies?
Loni jsme měli velmi silný rok, co se práce týče. Kapely netlačíme k tomu, aby dělaly desky, nemají smlouvy na tři desky za pět let apod., takže je to na nich, ony se rozhodnou, že jdou nahrávat. Loňský rok toho vyšlo hodně. Čím větší jméno, tím více je s tím práce. Vloni jsme z větších dělali Traband, Tara Fuki, Hradišťan a spoustu dalších. Čankišou se rozmysleli a nedělali, byl jsem rád, protože by toho bylo strašně moc a nezvládali bychom to. Loňský rok byl sice náročný, ale taky komerčně úspěšný, Hradišťan jsme pozlatili za dva měsíce. Dnes už prý stačí tři tisíce na Zlatou desku - já to nesleduji, ale dnes mi to nějaký novinář říkal. My začínali na pětadvaceti tisících za zlatou desku Hradišťanu, představoval jsem si, že dnes to bude alespoň pět na zlatou, a ony jsou to jen tři... Jinak vyšli taky Kieslowski, jsem už sklerotik, kdybych měl vyjmenovat všechno, tak si nevzpomenu.


Markéta Irglová...
Jedna z těch méně náročných desek, byla to licence, my dostali master, který se zadal do výroby a obstarali jsme promo. Což je vlastně jen polovina naší práce. (A mimo jiné, byl jsem velmi mile překvapen, neboť ta deska je dobrá, líbila se mi a Markéta mě velmi překvapila. Měl jsem za to, že s Glenem je až ta druhá, a tady jsem našel spoustu zajímavých nápadů, je šikovná.) Proto si první kvartál odpočineme a nebudeme nic dělat, to jsem si říkal. Ale už mám v lisovně a vlastně i na vinylu novou akustickou desku Luno, což se mi strašně líbilo, kapela bude mít koncerty v únoru a v březnu. Letos budou Květy, taky jsme zkusili podat granty na Ministerstvo kultury, týkající se folkloru, což by mohlo vyjít, neboť MK hodlá žánr podporovat. Uvidíme. Rozhodně toho bude letos méně.

Zmínil jste Hradišťan, je to stále vaše nejprodávanější kapela?
Ano, je. Jura Pavlica se dostal od klasické folklorní kapely až do pozice autora písní, které oslovují, přestože jsou dost nekomerční. Nová deska je vlastně úplně pomalá, a přesto oslovuje davy, to je velmi zajímavé, fenomén. To, že se ze začátku prodával jen na Moravě, už dávno neplatí, dnes je zná celá republika, ty doby, kdy všichni sháněli písničku o vodě a nevěděli, kdo ji hraje, jsou pryč. Jura od té doby ušel obrovský kus cesty, jeho přesahy do vážné hudby jsou pozoruhodné, protože já klasickou hudbu neznám, nevyznám se v ní, ale přes něj se k ní pomalu dostávám, je to nový obzor.

Vy distribuujete v Čechách desky z Real World Records Petera Gabiela, jak jste se k tomu dostali?
Moc se to nedaří, protože český trh to nechce, lidé to neznají, a my, jestli máme dvě eura z desky, z toho se nedá dělat žádná propagace. Vozíme to s sebou, spolupracujeme s novináři, kteří o tom píší, Jiří Moravčík a jiní. Kontakt vznikl na veletrhu Womex, kde mají Real World každoročně stánek, my tam taky byli mockrát a došlo k domluvě. Nakupuji to po pěti, deseti kusech. Otec labelu, Peter Gabriel, se k němu bohužel postavil zády, svoje desky u něj nedělá. To by mohlo celý ten zájem zvýšit, ale zatím to tak není.

Co vinyly, které jsou teď znovu v kurzu?
Naše první deska byla na vinylu, ale do roka přišel pád a najednou bylo všechno na cédéčkách. Vinyly jsou do částečné míry módní záležitost, všichni na nich dělají novinky, ale trh se také nasytil. Samozřejmě jsou a budou, já to mám taky rád, vinyl je pěkný. Vydali jsme deset titulů, Luno teď bude na vinylu, Květy taky. Ale děláme třístovkové náklady, teď to bylo pětistovkové Bílé inferno Václavka a Bittové, protože vím, že to vyvezu do Německa a prodá se to. Ale ta vlna zase opadne.


Co vy a sběratelství?
Já už plním jenom hard disky, ale kdyby tu byla moje žena, tak řekne, že je to lež. Neustále rozšiřuji stěny s cédéčkama, mám toho plný dům.

Vinyly nepreferujete?
Ne, protože je strašně moc muziky, kterou mám rád a která na nich není a nebude. Já preferuju cédéčka. Sběratelství je u nás doma křehké téma. Jsem považován za notorického sběratele, ale znám daleko horší.

Jak těžké je podle vás dostat kapelu do mediálního povědomí?
Je to špatné. Většina komerčních rádií podléhá zahraničnímu kapitálu a zahraničním firmám, které mimo jiné vlastní nějaké to vydavatelství, takže je nabíledni, co chtějí, aby se hrálo, protože následné příjmy z plateb z Intergramu apod. jsou pro ně natolik zajímavé, že jim stojí za to opanovat český trh a protlačit tam svoje koně. Ostatně i většinu novin vlastní zahraniční firmy, které shodou okolností vlastní další vydavatelství, takže je to těžké.

Nicméně my jsme vždy byli na okraji zájmu médií, je pár rádií, které tu muziku hrají a my jim to posíláme, za těch pětadvacet let všechny ty lidi známe, takže možná si stěžuji zbytečně a třeba ten prostor, který patří nezávislé scéně, máme. Ale dokážu si představit, že by na Radiožurnálu mohli Kieslowski normálně pustit, jenže pro ně je to nepřijatelná kapela. Pak jedu autem, poslouchám ho a najednou je tam úplně podobně pomalá písnička, akorát že tu dělal třeba Tom Petty. Je to asi o tom, že někdo tam ten playlist naplní, o Pettyho je zájem, o Kieslowski není. Jinak si to nedokážu vysvětlit. To, že se jim nehodí do formátu, je úplný nesmysl. Hrají podobné věci, jako vydáváme, jen ty naše prostě hrát nechtějí. Něco málo nám na Radiožurnálu hráli, ale historicky to bude třeba pět písní v rotaci, Zuzka Navarová nebo Gipsy.cz. V rámci výročí jsem to počítal, máme vydáno kolem sedmi set titulů, z toho už by se dalo něco vybrat.

V historie Indies je i dělení značky, na trhu jsou teď Indies Scope Records, vaši kolegové vlastní Indies MG Records a taky Indies Happy Trails.
To se dělilo různě. Nejdříve se oddělila půjčovna. Věděli jsme, že budou problémy s policií, tak jsme se rozdělili, aby předpokládané soudní procesy nezasáhly do provozu vydavatelství a obchody mohly fungovat dále. Dělení, o kterém mluvíte, nastalo po sedmnácti letech značky, dělili jsme vydavatelství, už to bylo únavou materiálu. Každý týden jsme se scházeli a řešili výběr titulů společně, což bylo dost únavné, alespoň pro mě. Trošičku jsem to rozdělení inicioval, s tím, že jsem to zamýšlel tak, aby vše zůstalo zachováno, obchodníci nic nepoznali, neboť distribuce funguje dál, nabízím na webu všechny tři labely. Nešlo o to, co vydáme, to jsme se jakž takž vždy shodovali, ale jak to uděláme. Čas a peníze. Já chtěl nahrávací studio, vždy platíme strašně peněz za mastery, kdybychom měli svoje studio, tak si kapelu pozveme, dáme jí měsíc, aby mohla nahrávat. Někteří tehdejší spolumajitelé nechtěli, řekli, ať raději uděláme deset desek než kupovat mix do studia, že to bude lepší, protože ty peníze rychle otočíme a budeme moci vydávat další, takhle se jen zadlužíme.

Bylo to o tom, jak věci dělat a propagovat. Já tlačil zahraničí, oni oponovali, že tam stejně moc české muziky neprodáme, že to jsou vyhozený prachy, když si zaplatíme stánek za třicet tisíc na veletrhu na týden, že to už je jeden master pro začínající kapelu. Bylo to náročné, protože vždycky jsme fungovali na doraz, dokud byly peníze, tak se vydávaly věci, když nebyly peníze a nebylo na výplaty, tak se prostě nevydávalo. Rozdělením jsme každý získali svou svobodu a volnost, hlavně já už jsem nechtěl jezdit do Brna z Dolních Louček. Dva tři roky jsem jezdil do Brna do práce, zaparkovat se tam nedá, všechno tam je třikrát dražší, od nájmu po všechno, já měl v Loučkách volné prostory, takže to všechno nějak souviselo, měl jsem tam svůj klid a nemusel se dohadovat. Na druhou stranu je to i nevýhoda, když člověk za vše odpovídá, když jsme to měli rozdělené a byla chyba v účetnictví, tak za to mohl někdo jiný, takhle za to můžu jenom já sám.

Nicméně rozdělení vidíte pozitivně.
Rozhodně pozitivně, fungujeme dál, od té doby vyšlo i více desek, protože teď to vymýšlí tři lidi, tenkrát to byl jeden label. Třeba kolega se více zaměřil na underground, zatímco já na něm nevyrostl, teď to neřešíme a vše funguje.

Pravidelně jezdíte na Womex - jak vidíte propagaci české hudby v zahraničí?
Situace se zlepšila, protože jsme získali z Ministerstva kultury peníze, aby nám zaplatily stánek. Předtím jsme tam jezdili deset let, všechno jsme si platili sami, a stejně jsme byli český stánek, protože všichni Češi, co tam byli, přišli k nám, odložili si tam věci a táhli jsme za jeden provaz. Všechny festivaly si tam jezdí vybírat kapely, Colours, Rachot Borka Holečka, pro ně je to tam nádherná předváděčka, vidíte za večer šest kapel, už se dá předpokládat, co bude příští rok slyšet u nás na festivalech. Situace se zlepšila, protože neplatíme stánek, a kdyby se to nestalo, tak bychom tam třeba vloni nebyli. Náklady na Womex v Santiagu da Compostela, na dopravu, stánek, ubytování jsou značné. Efekt není velký, protože tam všichni jezdí prodat, stejně jako my, těch, co nakupují, moc není, a když už, tak vůbec nedělají stánky, aby je tam lidi nebombardovali cédéčkama. Ale nejlepší zahraniční koncerty jsme viděli tam, hlavně jsem se podívali, jak to dělají jinde a jak se to má dělat, neměli tam padesát let komunismu, nebyl přerušen trh, fungovalo to tam. Potěšilo mě, že někteří němečtí a holandští vydavatelé se setkávají se stejnými problémy jako my. Říkal jsem si, že buď je to důkaz, že my jsme se do té Evropy posunuli tak, že řešíme to samé, nebo že se hudební trh potýká se stejnými problémy nehledě na zemi.

Letos je Womex poprvé v Budapešti, postsocialistické zemi, doufám, že se nám tam podaří dovézt českou kapelu českou, zatím tam byli jen Tara Fuki, což je škoda. Hrají tam totiž mnohem slabší kapely, než máme my, je to jenom otázka toho, jak je tam dostat. Někdy nevím, kam dalo těch Sedm samurajů, co je vybírá, oči. Doufám, že v Maďarsku proběhne nějaká Visegrádská spolupráce, žádali jsme o další granty, aby tam kapely mohly hrát. Maďaři se tam budou snažit udělat scénu východní - Polsko, Slovensko apod.

Na propagaci navazuje teď i showcase Crossroads v rámci Colours of Ostrava. Jak jste spokojen s tímto počinem?
Jsem rád. Byl to první ročník. Když dostane trochu jméno a dostanou se tam promotéři, kteří uvidí kapely naživo, je to samozřejmě lepší, než když jim já dám cédéčka, to je jasné. K desce se nedostanou nebo si ji pustí a vypnou, naživo kapela zaujme jinak. Podporujeme to.

A na závěr vaše pětadvacetiny?
Pětadvacetiny vyšly pěkně na sobotu. 14. 2. jsme otvírali první obchod a čtrnáctého je letos sobota. Rádi bychom začínali v deset hodin, tak, jak jsme otvírali obchod, ale I.R.A. nám to odmítla, takže začínáme až po obědě. Budou dětské programy, čili Bombarďák, Amálka a Anička a Letadýlko, ve tři hodiny budou bigbíty, bude se hrát na hlavním pódiu, dole pod pódiem budou akustičtější věci, folkáči, Karel Vepřek, Kieslowski apod. Na hlavním pódiu budu naše největší hvězdy, Traband, Jablkoň, kapely budou mít krátké hodinové bloky. Mělo jich tam hrát daleko více, ale museli jsme udělat kompromis, někteří jsou naštvaní, ale nedalo se jinak. Když jsem to spočítal, máme na deskách přes 250 interpretů. Spousta jich už nehraje, ale i tak. Sono jsme si vybrali, protože má velkou kapacitu a teď i dobrý zvuk. V Brně je to novinka, a jelikož tam chceme mít i hosty ze zahraničí, chtěli jsme mít reprezentativní prostory. Deset let jsme slavili ve Staré Pekárně, patnáct v Alterně, dvacet na Flédě a pětadvacet v Sonu. Už jsem řekl, že další oslava nebude.

Info

Indies – 25 let
14. 2. 2015, SONO, Brno
www.indies.eu
www.facebook.com/events/558047560991525

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Martin Reiner: Brno je literárním centrem a vždycky bude

Adéla Polka 28.05.2020

Povídali jsme si o chystaném křtu knihy, kterou vydalo Druhé město ve spolupráci s Hostem, jenže sedět s literátem u oběda znamená dozvědět se mnohem víc...

David Macháček: ... aniž bych se přetvařoval

Jiří Přivřel 27.05.2020

Novinář David Macháček už sedmým rokem vyfotí alespoň jednu fotografii denně a ještě ten den ji spolu s dvojverším zveřejní na Facebooku. A dělá toho víc. Rozhovor.

Michal Kočan (Underdogs'): Chci donutit lidi přemýšlet

Jarmo Diehl, su, ScreamJay 26.05.2020

Víte, že Underdogs' zdaleka není jen klub? Je to komunita i promotérský kolektiv, který organizuje Fluff Fest. S Michalem Kočanem o plánech do budoucna i vzniku jedinečného kolektivu.

Vstupní prohlídka: Raptor Koch

redakce 25.05.2020

Hudební škatulky pro něj nejsou hluboké ani dost vysunuté, freakpopovou písničku rádiového charakteru střídá lo-fi ambient. Je to blázen, nebo ne?

Douška vydavatelská: XION

redakce 21.05.2020

XION se pokouší překlenout žánrové škatulky, chce představovat zajímavou hudbu z různých koutů vesmíru, hudbu jako eklektické místo s vášní a entuziasmem.

Alexandr Smutný (#zazivouhudbu): Vytváříme kulatý stůl pro všechny

Michal Pařízek 20.05.2020

K výzvě Za živou hudbu se přihlásilo téměř 3 000 lidí, vyšly desítky různých článků a objevilo se také několik disputací. Co si o ní myslet celkově? Rozhovor.

Vstupní prohlídka: Liem

redakce 20.05.2020

Vladimír Jaške je na klubové scéně známý především jako energický kytarista s neopakovatelným rukopisem, z projektů Munroe nebo 2Cold.

Full Moon 10: Editorské tipy Viktora Paláka

redakce 13.05.2020

"Vždycky jsem rád pozoroval, jak celá řada autorů roste," říká Viktor Palák o tom, co je na práci editora nejlepší. Ke kterým textům ze své kariéry ve Full Moonu doporučuje…

Full Moon 10: O smutném méďovi. Rozhovor John Congleton (us)

waghiss666 13.05.2020

Aby bylo jasno: nikdo není takový mílius jako práve John Congleton. Prý že je v L.A. se svou prítelkyní, je tam teplo a má se fajn. "Tenhle týden nepracuju, beru…

Full Moon 10: Řekni mi to ještě jednou - a ještě, a ještě! Rozhovor Abel Ferrara (us)

Jakub Peřina 13.05.2020

S režisérem Abelem Ferrarou o nutkání nespokojit se jen tak s něčím, touze jít do extrému, rokenrolových deziluzích a chuti žít. A ještě!