Milano: Rozpadnem se až pod zemí

Některé věci se stanou dříve, než bychom sami chtěli a než stihne vyjít mnohý rozhovor... Ondřej Zapletal (RIP 12.10.2016)

Milano, ikonické italské město módy. Milano ale - byla - také kapela dvou ikon severomoravské hudební scény a jejich střídavých spoluhráčů, u které nebylo nikdy jasné, co bude dál. Základ kapely: Vlad Schwarz (basa; Piper Records, Nierika, Civil and Military Club) a Ondřej Zapletal (kytara a zpěv; Civil and Military Club, Nesseldorf, Valerian´s Future). Milano vydali nedávno album Dva a půl. S oběma jsme si u té příležitosti povídali o nové desce, o drogách, o tom, proč bez nadsázky kultovní grupa není aktivnější, o vydávání desek na nezávislém labelu a o dalších věcech.

O Milano nebylo dlouho slyšet, předchozí album vyšlo před čtyřmi lety. Teď jako blesk z čistého nebe přišla novinka. Vy jste přitom kapela z jednoho města, jádro tvoří dva lidi, takže žádný velký kolektiv...
Vlad: Myslím, že hrajeme tak akorát.

Ondra: Ono to totiž není tak jednoduchý, jak to vypadá, a to už od samýho začátku. Když jsme Milano založili, Vlad měl doma ženu a dvě malý děti, k tomu spoustu zájmů a furt někam jezdil. Tou dobou se myslím taky rozhodl, že založí Piper Records. Macek, původní bubeník, obchodně podnikal a byl celý dny mimo město, takže když už se uskutečnila zkouška, bylo to v pozdních večerních hodinách a on pokaždé, když odložil paličky, okamžitě visel na dvou až třech telefonech současně. Já byl permanentní kalič v narkotickém oparu a když už jsem někam dorazil, tak obyčejně pozdě. Dost jsem křižoval republiku, protože když jsem někde pracoval, byly to jen krátký epizody. Navíc jsem hrál s Nesselsdorf a celkem jsme tou dobou koncertovali. Taky jsem občas drogovou závislost nezvládal, vlastně skoro pokaždé, když mi došly prachy. Rozhodl jsem se, že mi cizina prospěje a na jaře roku 2003 jsem zmizel do Irska a pak ještě na chvíli do Anglie. Vlad zatím začal hrát s Nierikou, rozjel label a vydal první nahrávky, včetně Milano. Po nějaké době jsem se vrátil a počátkem roku 2006 jsme se s Vladem rozhodli, že Milano obnovíme a že jako vlastně nikdy nezaniklo. Chtěli jsme náš zvuk ale více zatěžkat a dostat do toho i víc energie, tak jsme oslovili Chrobáka, kterej se mnou v devadesátejch letech hrál na bicí v různejch kapelách, a kytaristu Pohořeláka, známýho z Valerian´s Future a mýho novýho kolegu z Nesselsdorf. Oba naši nabídku přijali a projev kapely se fakt hrubě zdrsnil, ale v té sestavě jsme fungovali asi jen něco málo přes rok. Chrobák chlastal a pak byl agresivní, já zase háčkoval a navlíkal dny na jehlu a jak tahleta fáze vlastně skončila, si ani nepamatuju. Možná tam byl i rozkol mezi Vladem a Pohořelákem, jsou to dost rozdílný nátury.

Milano ale jelo pořád dál...
Ondra: Ano. S Vladem jsme po čase zase začali plánovat další funkční období a poohlížet se po bubeníkovi. Od té doby vnímám Milano spíš jako dvoučlenný band s méně či více vytrvalými hosty a myslím, že Vlad to cítí podobně. Koncem léta 2009 nás překvapil Tom Neuwerth, když prohlásil, že má zrovna čas a že nám to klidně odbouchá. S úsměvem a nadšením jsme souhlasili a po třech zkouškách už jsme koncertovali. Škoda, že to Tom po čtyřech měsících zabalil, ovšem podařilo se mu Milano nastartovat, a to snad po všech stránkách.

Já vás mám zapsané nejvíce s Bugym (Nierika) za bicíma. To bylo hodně silný období, tehdy vyšlo ceněné album Neřvi na mě...
Ondra: Bugy se nabídl na post bubeníka, jako že to zkusí. Přiznávám, od klarinetisty jsem něco takovýho opravdu nečekal! Z hlavy mu při hraní stříkal pot, měl zaťatý zuby jak při epileptickým záchvatu a dlaně i prsty mu krvácely. Přesně to jsme potřebovali! Potom jsme připravili desku Neřvi na mě!, nahráli ji, ani nevím jak, a Vlad ji vydal na Piper Records. Šlo to dobře, pracovali jsme na nových věcech, občas jsme koncertovali, ale já to opět klasicky posral a koncem léta 2014 už jsem se zase zachraňoval v zahraničí - tentokrát v Holandsku. Letos na jaře jsme znovu začali hrát s Mackem, po dvou koncertech ale přišla letní pauza, ze které se neprobral, tak nám ten nedávnej křest naštěstí odbubnoval Bugy. Jenže ten má teď bohužel na starosti mnohem důležitější věci, než je muzika. Smekám před ním.

Nové album Dva a půl obsahuje pět songů. To jste byli na výběr písní tak přísní, nebo jedete ve volném tempu a více nových skladeb není?
Ondra: Přísní jsme teda vůbec nebyli, navíc je ta nahrávka skoro tři roky stará. Prostě jsme to tehdy nahráli a vydali až teď. Co se našeho tempa týče, to v současnosti není volné, nýbrž nulové, takže žádná nová skladba není. Pevně ale doufám, že se to brzy změní.

Vlad: Ještě byla jedna skladba, ale ten dobytek ji nebyl schopen za rok a půl nazpívat.

Desku jste nedávno pokřtili doma v Kopřivnici. Budete hrát ještě i jinde? A pokud by vás chtěl pozvat někdo další, kam se má obrátit?
Ondra: Rádi bychom hráli všude, kde o nás projeví zájem, jenže momentálně jsme s Vladem zase sami dva, a tak všechno záleží na tom, kdy a koho se nám podaří přizvat nebo spíš přimět ke spolupráci.

Vlad: Věcem necháváme volný průběh. Nikam se nesereme. Když se někdo ozve a máme čas, tak zahrajem. Cena je dvaapůl.

O Milano se čas od času mluví také jako o kultovní kapele. Jak tohle vnímáte vy sami? A máte z toho označení vůbec radost, nebo vás to spíše sere?
Ondra: No já osobně z toho mám celkem srandu, protože jsem kolem nás nikdy žádnej kult necítil. Nevím kdy, jak a proč s tím nějací lidi přišli, ale už jsem si na to zvykl a nesere mě to.

Vlad: Cheche.

Takže teď je tady chuť občas hrát, je tu nová deska. Jak tedy vypadá Milano a jeho budoucnost právě nyní?
Ondra: No cejtím to tak, že dokud Vlad nebo já nepůjdeme pod kytky, Milano bude existovat. Pravidelně jsme nezkoušeli nikdy a nejspíš nikdy nebudeme, nemakáme, dělat nový věci chceme a máme v plánu výhledově i něco vydat, ale nejdřív musíme sehnat bicmena. Co bude dál, je opravdu ve hvězdách.

Vlad: To mi vždycky připadalo směšné, jak kapely ohlašují poslední koncert, předposlední turné, poslední desku a tak. Pak to trapáci nevydrží a dělají comebacky. My jenom hibernujeme a třeba už nikdy nevylezem, ale jak říká Zaply, rozpadneme se až pod zemí.

Piper Records - svého času šlo o jeden z nejaktivnějších domácích labelů, na kterém vyšla celá řada parádních a zásadních desek. Jaká je blízká budoucnost, chystáš něco dalšího?
Vlad: Momentálně se nechystám nic vydat, což ovšem nevylučuje opak. Když mě něco cvrnkne do nosu, tak se může stát. Aktuálně jsem se ale posunul mimo muziku, raději chodím na houby a na ryby.

Od dalších lidí, kteří provozují distra a labely, vím, že prodej fyzických nosičů jde stále hůř. Ty o tom jistě víš svoje. Myslíš, že se doba zase zlomí a lidi si budou vážit pěknýho nosiče s obalem a dalšími věcmi, nebo už to tak zůstane a bude mít smysl vydat jen pár kousků a zbytek prodávat digitálně?
Vlad: CD formát je na ústupu, což se dá využít k zajímavým nákupům. Velký trh s vinyly mě naprosto znechucuje. Majory vycítily možnost výdělku a tak chrlí neuvěřitelné množství reedicí samozřejmě těch nejznámějších kapel. Díval jsem se, že za poslední rok vyšlo první desky Led Zeppelin asi osmdesát různých vydání a k tomu asi padesát na kazetách! To je více jak za předchozích dvacet let. Zrůdnost. To se nemůže přece nikdy prodat. Navíc většina z toho jsou podle mě bootlegy. Jsem zvědavý, co s tím budou dělat. Nutně to musí shodit ceny, což by bylo dobře, anebo to sešrotujou?

A u nás?
Vlad: To je samozřejmě jiná kategorie. U nás to zatím není markantní, i když si myslím, že vycházejí LP umělcům, kteří možná ani neví, že jejich deska vyšla na vinylu. Podle mě těm vyvoleným, kterým za komančů vycházely desky jako na běžícím páse, je úplně u prdele, jestli mají nějaký vinyl.

Co menší, nezávislé labely?
Vlad: V nižších patrech se nic nemění. To znamená, že kapela prodá tak sto až dvě stě desek v průběhu pěti let. Záleží, jak často koncertuje. Kazeta není ideální formát z hlediska trvanlivosti záznamu, ale při troše šetrnosti vydrží. Mám kazety třicet let staré a hrajou v pohodě. Má to taky jednu obrovskou výhodu - nemusíš platit žádný velký náklad. Prostě zjistíš, kolik lidí má zájem, a tolik uděláš kazet. Nic se ti pak neválí doma pod gaučem.