Články / Recenze

Miles Kane na cestě za svým zvukem

Miles Kane na cestě za svým zvukem

Nikola Polzerová | Články / Recenze | 27.12.2018

OHODNOŤTE DESKU

Coup de Grace je francouzský termín označující ránu z milosti a taky zakončovací chvat ve wrestlingu. Miles Kane si jej vybral, aby tak nazval své nové album. A to je hodno vítězného gesta jen stěží.

Uběhlo pět let od doby, kdy britský muzikant vydal druhou sólovku Don’t Forget Who You Are. Původně se chystal začít okamžitě pracovat na další, ale do cesty se mu postavial nabídka kamaráda Alexe Turnera nahrát nové písničky pro skupinu The Last Shadow Puppets. Svoje vlastní skladby proto schoval do šuplíku a když se k nim po čtyřech letech vrátil, už jej zdaleka tolik nebavily. Nové nápady začaly přicházet až po setkání s Jamiem T, který mu pomohl složit většinu písní na novinku. Ruku k dílo přiložili taky Zach Dawes a Tyler Parkford z Mini Mansions nebo americká zpěvačka Lana Del Rey, která se podílela na písni Loaded, první vlaštovce Coup de Grace.

Tématem většiny skladeb, včetně zmíněného singlu, je rozchod. Rozkol mezi dvěma milenci je od pradávna vděčným zdrojem inspirace a zde je využit do sytosti, fráze „já tě miluji, ty mě opouštíš“ protkávají celou desku. Ta tam je naivně působící radost inspirovaná zlatou érou přelomu padesátých a šedesátých let, která byla na předchozích albech nepřeslechnutelná, písně jsou nasáklé punkovým feelingem, zrcadlícím se především v útočném rázu alba a vokálnímu podání. Přesun z nasládlého na trpké můžeme dávat za vinu z části Jamiemu T a z části Milesovu zlomenému srdci. Původní kouzlo, postavené na eleganci a nápaditosti, se vytratilo a i Milesova sólová kytara, která vládne celému zvuku, zní jaksi nasupeně.

Album se hodí, když si chceme postesknout nad zpackaným vztahem (Killing the Joke), vztekle rozbít vše, co nám přijde pod ruku (Wrong Side of Life) či si vzdorovitě vykračovat jako páv (Cry on my Guitar). Problém je v tom, že místo hledání vlastního stylu se Miles pořád schovává za svými vzory z minulého století, jen se odvrátil od laskavých dívek z The Shirelles a The Ronettes směrem ke glam rocku Marca Bolana a punku Sida Viciouse. Snahu napodobit zvuk hvězd mohl uplatnit v revivalové skupině Dr. Pepper’s Jaded Hearts Club Band, vzdávající hold The Beatles, kterou v roce 2017 založil společně s Mattem Bellamym z Muse či Ilanem Rubinem z Nine Inch Nails. Na vlastní desku to ale nestačí.

Přestože Miles zvolil název alba podle charakteristického chvatu svého oblíbeného wrestlera Finna Bálora (zahrál si v jeho videoklipu Cry on my Guitar), prvotní význam termínu, na který přišel až později, je příhodnější. Pokud jeho písně nepřidají na originalitě, může se stát, že jeho nablýskaná značka na indie scéně upadne v zapomnění a bude hodna jen té rány z milosti.

Info

Miles Kane – Coup de Grace (Virgin EMI, 2018)
web interpreta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Písně, které chceš obejmout (Adrianne Lenker)

Jiří Přivřel 02.12.2020

To, co by u jiného mohlo být jen skicou, stává se tady hotovou a hodnotnou nahrávkou.

Přiznaná posedlost Depeche Mode (Greg Puciato)

waghiss666 01.12.2020

Greg Puciato není druhý Mike Patton, ani si to nemyslí, na rozdíl od velkohubých onanií recenzentů, z nichž jeden poslal album do světa dřív, než ho svět měl slyšet.

Reflexe emocí pomocí poetiky (Samia)

Michaela Šedinová 21.11.2020

Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.

Všechno je v pořádku (Puscifer)

3DDI3 16.11.2020

Puscifer byl vždy jakýmsi únikem od reality, pošetilým blbnutím, což dokazuje i vizuální stylizace tentokráte inklinující k mužům v černém, kteří očekávají přílet mimozemšťanů.

Víc než jen depresivní brblání nad životem (Jan Fic)

Adéla Polka 09.11.2020

Pocity potomka podvedené generace se spadem z Černobylu na hlavách, neschopnost žít spořádaný život, příliš silný vztah k pití a neutuchající touha jsou hlavními tématy desky.

Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele (Mutanti hledaj východisko)

Richard Kutěj 03.11.2020

Na novince zní pražská dvojice příměji a úderněji, aniž by ale slevila ze své kaleidoskopické hry s atmosférou a zvukem.

Jak se vyzpívat z krize středního věku (Matt Berninger)

Jiří Přivřel 01.11.2020

Matt Berninger z The National je žádaný. Nejvyšší čas na sólovou desku?

Po každé noci přijde nový den (Iro Aka)

obraz 23.10.2020

Sami autoři již názvem alba odkazují na japonský výraz „ukiyo“, který byl dříve v buddhistické tradici překládán jako „svět bídy“.

Malá zvuková evoluce (Pontiac Streator)

Jakub Koumar 21.10.2020

Pontiac Streator je i spousta experimentování, odkazů na současnou taneční scénu, a především přirozené přelétávání mezi různými styly.

Černá hudba v éře postnihilismu (Porenut)

Tomáš Kouřil 19.10.2020

Porenut se po textové a vizuální stránce naplno oprostili ode všech blackmetalových klišé a zároveň hudebně dozráli.