Články / Rozhovory

Mimo dosah korporátního radaru - Mudhoney

Mimo dosah korporátního radaru - Mudhoney

Tomáš Kejmar | Články / Rozhovory | 07.05.2015

Každý článek o Mudhoney zmiňuje grunge, Nirvanu, Pearl Jam, Seattle a pár dalších klišé ve snaze navodit dojem, že i oni patří mezi ty drsné, ale melodické rockery ve flanelových košilích, kteří na začátku devadesátek dobývali hitparády. Byla by to pravda, nebýt malého zádrhelu. Ano, Mudhoney jsou ze Seattlu, Mark Arm možná skutečně „vymyslel“ termín grunge a na flanelky určitě také došlo, jenom ten útok na hitparády se v jejich případě jaksi nekonal. Mudhoney se totiž nenechali zlákat možností vyžehlit svůj zvuk a svézt se na vlně zájmu o alternativní rock, vzedmuté komerčním úspěchem (především) Nirvany. Místo toho se vydali opačným směrem a jejich alba, i ta pod hlavičkami velkých labelů, podepisujících smlouvy s každou druhou seattleskou kapelou v naději dalšího Nevermind, měla svou nekompromisností blíž k deskám Black Flag a Melvins než k rádiovému rocku.

Pětadvacet let poté je grunge v jedné urně s punkem, většina tehdejších velikánů už nehraje nebo stihla přerůst v instituce rockové historie a s přímočarým, špinavým rockem mají pramálo společného. Mudhoney se do předčasného důchodu stále nechystají. Rozhovor vznikl před dvěma lety, těsně předtím, než na konci května zahráli v nabouchaném Lucerna Music Baru, kam se 13. května opět vracejí. Tehdy si nadělili devátou řadovou desku Vanishing Point a dokumentární biografii I Am Now...

Když poslouchám věci, které jste za posledních deset let vydali, nemůžu se ubránit dojmu, že na Since We Have Become Translucent a Under Billion Suns jste trochu popustili uzdu fantazii a začali víc experimentovat, zatímco poslední dvě desky se vrací zpátky k přímočařejšímu a neučesanějšímu zvuku. Přirozený vývoj nebo záměr?
Nepřijde mi, že by to bylo tak markantní, ale je pravda, že na Vanishing Point nejsou žádné obšírné psychedelické úlety ve stylu Baby Can You Dig the Light. Z mého pohledu je nová deska směskou Lucky Ones a dvou předchozích nahrávek. Je někde na pomezí, možná ne tolik nekompromisní, ale je tam pár dost přímočarých věcí. Odvíjí se to často od písniček, ve kterých hraju druhou kytaru. Jsou to ty složitější, tentokrát jen čtyři. Třeba Chardonnay nebo Widow of Nain mohly klidně být na Lucky Ones. Na druhou stranu, ještě nikdy jsme nenapsali písničku jako What to Do with the Neutral?, ale jsem ten poslední, kdo by ti chtěl vykládat, co si máš o naší desce myslet. To, jak zapadá mezi naše ostatní věci, moc neřeším. Je to prostě záznam posledních pár skladeb, které jsme napsali. Momentka z toho, kde se zrovna jako kapela nacházíme.

I Like It Small zní, jako kdybys popisoval fungování Mudhoney, ale nepřijde mi, že bys to myslel úplně vážně...
Začátek tak číst můžeš, ale od druhé sloky je to absurdnější a směšnější. Přemýšlel jsem, jak napsat text o fungování mimo mainstream, mimo dosah korporátního radaru, ale nechtěl jsem to pojmout příliš vážně. Tak jsem to ve druhé sloce trochu přiblble přehnal. Ale víš co, nemám problém s malými věcmi. (smích)

Máte po pětadvaceti letech v kapele ještě nějaké cíle?
(smích) Ne, teď už fakt ne. Jsme už jen rádi, že pořád můžeme čas od času vyjet na turné. Hlavně proto, že hrát často už není ani zdaleka tak snadné jako dřív. Všichni v kapele kromě mé maličkosti mají děti, někteří z nás mají i práci, kde dokonce očekávají, že tam budeš chodit. (smích) Už se nemůžeme jen tak sebrat a odjet na pár měsíců do světa na šňůru. Taky nám není dvacet, takže se nám nechce vzdát se svého pohodlí a zázemí s tím, že novou práci a bydlení si seženeme, až se vrátíme.

Když máte jen omezené množství času, jak stavíte plán turné?
To necháváme, skoro úplně, na našem booking agentovi. Dohodneme se, že pojedeme třeba dva týdny v květnu. Respektive Guy, který má z nás všech asi nejnáročnější práci a nejmíň volna, řekne, v jakém termínu může vypadnout. Povíme si, že pojedeme třeba do Evropy jako teď v květnu, a náš agent data zaplní. Na léto domlouváme pár koncertů ve Státech. Ale to je ve stylu: tenhle víkend tenhle měsíc, tyhle dva víkendy další měsíc… Takže pojedeme v dubnu na tři koncerty do Kalifornie, další tři v okolí Bostonu a New Yorku a tak dál. V červenci budeme hrát na pětadvacátém výročí založení Sub Popu a pak ještě celé desetidenní turné po státech, což bude pro letošek asi tak všechno. Možná to zní jako málo a samozřejmě je to míň, než zvládají mnohé jiné kapely, ale i tak budeme hrát víc, než kolik se nám poštěstilo za některé předchozí roky. A jsme za to fakt vděční.

Pětadvacátiny SubPopu, to bude velká akce, co?
V to doufám! Je to zadarmo, v létě, venku… Tak snad nebude pršet.

Jaká je předpověď?
Je fakt, že je to v Seattlu, takže tak padesát na padesát. (smích) Seattle je v tomhle mrcha. Celou zimu chčije, pak to na jaře týden dva vypadá, že chvíli nebude, a pak zase začne a nepřestane až do léta. Takže jestli sem někdy pojedete, tak přijeďte v srpnu nebo září, jindy to nemá smysl.

Nedávno jste vydali DVD s dokumentem I Am Now. Netipoval bych vás na kapelu, která by si chtěla honit triko historkama ze zákulisí.
Především to nebyl náš nápad. Ryan a Adam, kteří dokument dali dokupy, nám to nabídli sami. Naše první reakce byla ve smyslu: Klidně, ale my nemáme žádný příběh, který byste mohli vyprávět. Protože většina podobných filmů a dokumentů vypráví o tom, jak kapela překonává nějakou tragédii, někdo umře, kapela se rozhádá, nemluví spolu, pak se udobřují nebo se snaží prorazit hlavou zeď a není to k ničemu, jako třeba Anvil... Nám se ale nic takového nestalo. Žádná tragédie, žádné drama. Neříkám, že to byla celou dobu jen sranda, ale většinou to šlo hladce. Jasně, odešel nám basák, já si nějakou dobu ujížděl na drogách, ale byly to ve výsledku maličkosti. Vždycky jsme spolu vycházeli dobře. S Mattem jsme pořád kamarádi a tak dál. Nejsme třeba jako Ramones. Když si pustíš dokument o Ramones, vidíš, že jedou turné a nepromluví spolu ani půl slova. Je tam scéna, kdy kytarista říká manažerovi, ať ten řekne bubeníkovi, že má stáhnout okénko. Nedovedu si představit hraní v kapele s někým, koho bych tak moc nesnášel.

Ramones to asi nedělali jen pro zábavu.
Jasně a asi si i něco vydělali, ale neřekl bych, že to byla nějaká velká sláva. Ti kluci spíš neměli moc jiných možností, co by mohli dělat. Co se našeho dokumentu týče, kdyby vznikl třeba před deseti lety, když se ještě muselo točit na film, přikládal bych tomu mnohem větší váhu. Ale protože dneska je už tak levné a snadné natočit kvalitní materiál na video, docela chápu, že podobné filmy vznikají o každé druhé kapele, která má za sebou nějakou tu dekádu...

Změnil fakt, že pracuješ pro label, který zároveň vydává vaše desky, tvůj pohled na celý proces vydávání a propagaci desek?
Možná by mě to ovlivnilo, ale snažím se všemu, co souvisí s marketingem labelu, z dálky vyhýbat. A s tímhle v práci naštěstí vůbec nepřijdu do styku. S kapelou jsme se sice museli potkat s lidmi z marketingu kvůli nové desce, ale nijak do hloubky se tím nezabývám.

Představoval jsem si spíš, jak ti kolega u kafe říká, Kámo, potřebovali bychom pořádný hit...
(smích) To se naštěstí nestává. Mudhoney nikdo nikdy doslova neřekl, že potřebuje, aby mu napsali hit. Asi na to nevypadáme. (smích) Nejblíž té situaci jsme byli při nahrávání poslední desky pro Reprise. Tam určitě doufali, že možná, snad, konečně! budeme mít nějaký hit, ale ani tihle si nedovolili nám to otevřeně říct.

Pravda, po albech Piece of Cake a My Brother the Cow bych si nemyslel, že od vás Reprise čekali velký komerční úspěch.
To rozhodně ne, v tu chvíli jsme už byli dávno odepsaní. Komerční úspěch od nás nejspíš čekali, když nám v roce 1992 nabídli spolupráci. Ale to bylo jen proto, že neměli vůbec ponětí, co se na scéně děje a kdo má šanci prorazit.

Měli jste tenkrát pocit, že jste si tu pozornost lidí, médií a gramofirem odmakali nebo že je to prostě konstelace správného času a místa?
Byla to především neuvěřitelná klika. Když jsme ještě hráli v Green River, snažili jsme se odjet pár turné po Státech, což bylo v osmdesátkách hodně těžké. O pár let později jsme dali dohromady Mudhoney a všechno bylo najednou mnohem snazší. Když jsme pak v devětaosmdesátém poprvé vyrazili do Evropy, hrozně mě překvapilo, kolik amerických kapel Evropu už dávno křižuje. Pro Československo to tenkrát hádám ještě neplatilo, ale nejzajímavější mi přišlo, že po kapelách, které v Evropě slavily úspěch, tehdy ve Státech často neštěkl ani pes.

Americké kapely jsou v Evropě pořád hodně protežované – zejména Německo bývá k Amíkům velmi vstřícné...
Teď v květnu v Německu, poprvé od roku 1995, odehrajeme víc než jeden koncert, takže současnou situaci neznám. Dřív jsme tam ale hráli hodně a bylo to parádní. Letos se nám podařilo domluvit šest koncertů, jsme zvědaví, jak se povedou. Nehrajeme ve Španělsku a Francii, kde se nám většinou dařilo, a místo toho zkoušíme zajet trochu víc na východ. Snad se ten experiment vyplatí.

Jaké bylo nejdivnější místo, kde jste hráli?
Všechny koncerty na turné po jižní Asii, které jsme jeli s Pearl Jam v pětadevadesátém, byly bizarní. Na Tchaj-wan nebo Filipíny se asi jen tak nevrátíme. Zrovna koncert na Filipínách byl hodně mimo moje chápání. Funkci ochranky zastávala místní armáda, takže mezi publikem a pódiem stála řada chlápků v uniformách se samopaly. Nekecám!

Info

Rozhovor vyšel v magazinu Full Moon #28.

www.mudhoneysite.com

Live: Mudhoney (usa) + White Hills (usa)
13. 5. 2015 20:00 Lucerna Music Bar, Praha
www.facebook.com/events/1586979388181517

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dan Boeckner (Operators): Energie z pádu socialismu se proměnila v cynismus

redakce 09.07.2019

Jen co se znovu dala dohromady jeho domovská skupina Wolf Parade, Boeckner se znovu vrací na koncertní podia s Operators i Handsome Furs. Co nám k tomu řekl?

Ólafur Arnalds: Nejhorší tvůrčí blok

redakce 08.07.2019

Za hudbu k seriálu Broadchurch obdržel Ólafur Arnalds prestižní ocenění Britské filmové a televizní akademie. V létě představí na Colours of Ostrava skladby z posledního alba re:member, se kterým se…

Tokimonsta: Je to krásná doba

redakce 03.07.2019

Tokimonsta se letos v létě představí na Colours of Ostrava, ale i na Pohodě. Její sety jsou ekletické, plné hiphopových beatů, R&B i tanečních pasáží. Rozhovor.

Bob Hardy (Franz Ferdinand): Je to skvělý

redakce 27.06.2019

Dělat rozhovor se skotskými indie rockery Franz Ferdinand, když tušíte, že to pro každého z nich bude xtá dvanáctiminutovka v řadě, to je svého druhu řehole.

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.