Články / Reporty

Mimozemský král pohody Kurt Vile

Mimozemský král pohody Kurt Vile

Maria Pyatkina | Články / Reporty | 23.06.2019

Koncert amerického kytaristy a zpěváka Kurta Vilea se zdál po deseti hodinách v kanclu jako nejlepší možný plán na večer. Únava z práce a předbouřkové horko natolik obměkčily můj mozek, že jsem si během prvních pěti minut v MeetFactory bez jakéhokoliv uvážení pořídila nejen lahev polosuchého cidru, ale i triko za nepohodlnou cenu. Ani teď se za něj ale nestydím: je jemné, padnoucí a je na něm obálka Vileovy poslední desky Bottle It In. Jen místo písničkáře drží kytaru oranžový jednooký a kapku sjetý mimozemšťan s dlouhými vlasy. Skvělá sebeironie – rozvážný folkový vyprávěč Vile v dnešním uspěchaném světě pestrých instragramových obrázků opravdu působí jako mimozemšťan nebo cestovatel v čase. Jeho minimalisticky pojaté vystoupení v kombinaci se dvěma cidry bylo příjemně meditativní.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Pořád žiju v představě, že by předskokan měl naladit na hvězdu večera. Set Jorgeho Elbrechta, producenta původem z Kostariky a spolupracovníka Ariela Pinka, byl pravým opakem. Na pódiu se objevila zpěvačka v bílé tunice a ošklivé masce, poté se přikulhal Elbrecht se zapatlaným obličejem, v puntíkovaném ponču a se dvěma zdravotními asistenty. Publikum nedůvěřivě, ale zaujatě pozorovalo Elbrechta coby pacienta psychiatrické léčebny, jehož hudba místy připomínala šedesátkové popové balady, místy navozovala atmosféru raných Alphaville. Nikdo netušil, co od čtyř podivínů čekat, proto když se po deseti minutách vypnul zvuk a spadla kosmická atmosféra, začaly se šířit spekulace, jestli to nebyla součást show. Jen technická nesrovnalost, i tak zanechal Jorge Elbrecht skvělý dojem, tím spíš, že diváky z pódia obdaroval několika vinyly.

Kurt Vile odstartoval skladbou Loading Zones s geniálním heslem „Já parkuju zadarmo!“, které vtipně vyjadřuje jeho touhu po protestu v poklidném rodinném životě. Neprůstřelná ironie a filozofický klid prostupují celou aktuální deskou, stejný pocit jsem měla z Vilea i naživo. Hrál, jako by dělal tu nejvšednější věc na světě, a místo toho, aby mluvil s publikem, vydával mezi písničkami něco jako „Whoow!“ nebo „Yea!“. Vile je sice vyprávěč, ale vyprávěl pouze skladbami, zahalený do svých dlouhých kudrn. Přes sympatickou introvertní neobratnost hrál mistrovsky a zároveň velmi přirozeně na kytary, které neustále střídal. Doprovázený svou kapelou The Violators v klasické sestavě kytara-basa-bicí a syntezátory nedělal nic jiného, než že si užíval hraní a přenášel to na publikum. Nenuceně a v klidu, který všichni potřebujeme.

Info

Kurt Vile & The Violators (us) + Jorge Elbrecht (cr)
20. 6. 2019 MeetFactory, Praha

foto © Sebastian Vošvrda

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.