Mogwai stále ve vývoji

Kin je jímavým filmem o afroamerickém chlapci a jeho první pistoli. O rodinných problémech, dospívání bez matky (otcovské rady rozdává Dennis Quaid) a sbližováním se s bráchou, kterého právě pustili z vězení. Premisa ovšem získá výrazně zábavnější podtóny, když do děje vstoupí vědeckofantastický rozměr. Kvér, velký téměř jako hlavní hrdina, dělá do stěn (a možná i do lidí) díry jako malé dělo. Vysoce pokročilá technologie s potenciálem zničit trezory a odstranit sprosté výrostky. Chce ho vláda, chtějí ho gangsteři, kterým chlapec nerozumně vyhrožoval, a možná i někdo jiný. Béčkové berličky táhne kupředu zajímavý špinavý vizuál, solidní herecké obsazení a hudební doprovod.

Postrockové uskupení Mogwai oslovil pro hudbu ke svému filmu začínající režisér Jonathan Baker, a to nepřekvapivě proto, že je velkým fanouškem kapely. Mogwai navíc mají se skládáním filmové hudby bohaté zkušenosti, i když dosud šlo především o dokumentární produkci: kopání pro Zidane: A 21st Century Portrait, přihrávání Trentu Reznorovi a Gustavu Santaolallovi pro Before the Flood, tiché atmosférické hučení k jadernému peklu v Atomic nebo seriálovému zombie skřípotu Les Revenants. Přesto je až Kin prvním celovečerním snímkem z americké hrané produkce, ke kterému se skotský kvintet rozhodl komponovat.

Skladby se táhnou jako mlžný kouř z doutnajících komínů obklopených elektrickým vedením. Hudba pro Kin stojí někde mezi řadovou produkcí Mogwai posledních let a jejich předchozí tvorbou pro pohyblivé obrázky. Hlavnímu motivu chlapce Eliho dominuje piano s temnými dešťovými tóny bouřlivého sobotního odpoledne. Celkově jde ale o postrock obalený v ambientu. Decentní, ale velice propracované bicí doplňují rafinované a úderné elektronické smyčky. Kytary zde plní podpůrnou roli a drží tak scifistickou depku ze smeťáku na požadované úrovni. Úlitba new age v pulsujících tónech Donuts přechází do zvukové symfonie plné krásy propracovaných kytar. Na rozdíl od spíše klidných Les Revenants soundtrack rychle odsýpá a skladby nabízí určitou katarzi. Melodická, písničková We're Not Done, podbarvující závěrečné titulky, je dokonce téměř popová, přikrmovaná trademarkovou podmanivou kytarou.

Rytmika dělá ze soundtracku výbornou pracovně poslechovou oddychovku a nahrávka ukazuje, že Mogwai jsou se svou tvorbou stále ve vývoji. Staví na komplexních perkusích a zajímavém zvuku kytar, ale nebojí se být tiší ani dát prostor elektronice. Snad jen aby nesklouzli do popového příkopu až příliš hluboko.