Moon Crew #22: Lucie Tlustošová

Po dobrodružném dětství stráveném na obrovském statku Lucie Tlustošová propadla čtení knih a psaní. To ji přivedlo ke studiu žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci a následně i k Full Moonu, kde mohla realizovat touhu po psaní o kultuře v sociálním kontextu. Láska k dobrodružstvím ale přetrvala, třeba v podobě řízkování tchýniných jazyků na úřadech nebo cestách na jiný konec republiky pro novou pokojovku. V Moon Crew se zamýšlela nad významem studia žurnalistiky a českou kinematografií nebo taky odhalila svůj aktuální playlist.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

Během studia žurnalistiky jsem si potřebovala splnit praxi, která měla vzhledem k mému zaměření proběhnout v médiu orientovaném na kulturu. V tom samém období jsem byla nadšená z textů hudební publicistky Ellen Willis, která se více než o hudbu samotnou zajímala o sociologii, kontext, co konkrétní deska vypovídá o společnosti… Zjistila jsem, že podobnou filozofii má na tuzemské scéně taky Full Moon. Napsala jsem tehdy do redakce email a bylo. První článek mi vyšel v https://www.fullmoonzine.cz/full-moon-86-v-rytmu-zef, od té doby se časák stal jediným médiem, do kterého pravidelně přispívám.

Odkud pocházíš, kde bydlíš?

Jak rapuje Cermaque na své nové desce Lament: „Přišli jsme ze Sudet laškovat s osudem…“ I já pocházím ze Sudet, odstěhovala jsem se pryč s pocitem, že za sebou nechávám mdlou díru, do které historie navezla nezaměstnanost a kulturní vyžití začínající a končící v místní hospodě, v níž do sebe lidi lámou jedno pivo za druhým, aby hlasitě, ale apaticky lamentovali nad abstraktním ďáblem nazvaným „ti nahoře“. To byl dost zjednodušující pohled, vzdor puberťáka, co se chce za každou cenu vymezit. Dneska už začínám vidět sociální problémy své domoviny v mnohem širším kontextu a místním rozumím víc, přesto bych se zpátky asi nevrátila. Teď bydlím, především kvůli studiu, v Olomouci.

A jak vnímáš Olomouc?

Cítím se tu doma. Díky statusu univerzitního města se nedá říct, že by v Olomouci chcípl pes, je ale pravda, že za spoustou věcí musíš vyjet pryč a že mi Olomouc dokáže být po pár letech trochu těsná. Na druhou stranu je to vykoupené potřebným a příjemným pomalým životním tempem. Třeba Praha mi, možná mylně, asociuje uspěchanost a přetížení. V tzv. hanácké metropoli zůstanu ještě minimálně rok, dál je to v rozmazaných obrysech.

Čemu se věnuješ kromě studia?

Žiju klasický studentský třísměnný provoz – učení, brigády a zkrácená směna týkající se toho, co mě baví. Moje zájmy se dost protínají s tím, co studuju, což jsou mediální a kulturální studia, takže se většinu času se zápalem nimrám v nějakém kulturním fenoménu. Zrovna teď načítám literaturu k diplomce, což mě zaměstnává poměrně intenzivně.

O čem bude?

Analyzuju, jak zobrazuje pořad Výměna manželek stejnopohlavní rodiče/páry. Jeden výstřel ve válce s heteronormativitou.

Máš bakaláře z žurnalistiky. Přijde ti ten obor vůbec smysluplný?

Pokud se ptáš, jestli je nutné vystudovat žurnalistiku, abys mohla pracovat jako novinář, tak to určitě není. Obecně pro obory filozofické fakulty (s pár výjimkami jako je třeba psychologie) neplatí, že je musíš nutně vystudovat, abys v nich pak mohla pracovat. Pokud se ptáš, jestli je nutné vystudovat žurnalistiku, aby se z tebe stal opravdu dobrý novinář, tak to taky není pravda. Studium žurnalistiky ti dokáže předat znalosti, které bezesporu posílí tvé měkké dovednosti, ale tyhle schopnosti můžeš získat i jinak. Odpovím nejednoznačně: vystudovat žurnalistiku není nutné, ale není to ani zbytečné. Já nelituju studia žurnalistiky především díky dvěma věcem. Dalo mi mediální gramotnost, která v mých předchozích vzdělávacích programech zoufale chyběla, a prohloubilo moji schopnost kriticky myslet. No a taky bych bez studia žurnalistiky asi nikdy neoslovila Full Moon a to by byla škoda!

Každopádně. Píšeš ráda i o filmu. Co tě s filmem pojí?

O filmu píšu spíš ve spojení s hudbou, baví mě vytvářet paralely, miluju intertextovost. Na psaní recenzí mě nejvíc zajímá počáteční rešerše, kdy se skrze jedno téma nebo jedno dílo prokoušu k dalším. Hudba, filmy, seriály, ale i třeba videohry pro mě představují živý ekosystém, který mě, ani nevím proč, fascinuje, a tak se do něj musím pořád vracet. S filmem mě ale samozřejmě pojí i studium, třeba zobrazování menšin v kinematografii je aktuálně horké téma. A v neposlední řadě beru film i jako odpočinek, občas je třeba opustit realitu a jen tak se rozpustit v nějakém fikčním světě.

Jaký máš vztah k české kinematografii?

Především ze své sociální bubliny vnímám silné povzdychávání nad soudobým stavem. Já českému filmu věřím, v hlavním proudu mi sice stále spousta témat chybí, situace na okraji je ale podle mě o dost lepší. Českému filmu bych přála financemi zaštítěné nové talenty a silnější ohlas v zahraničí.

Jakou hudbu posloucháš nejraději? Jak se tvůj vkus proměnil za posledních deset let?

Záleží na rozpoložení, často se to mění. Pro představu nahodím pár nových věcí, které se mi poslední tři čtyři měsíce protáčejí v playlistu: Rina Sawayama, Yves Tumor, Sega Bodega, Fiona Apple, Charli XCX, Zebra Katz, Arca, něco něco, Nivva, Katarzia, David Pomahač a Amelie Siba.

Hudbu jsem začala intenzivně poslouchat zhruba v šestnácti, to jsem objevila seriál Skins a jeho soundtrack. Ze sluchátek mi tehdy často zněly kapely jako Portishead, Crystal Castles, Cat Power, Chemical Brothers, Caribou, The Kills, The Drums, The Fall a podobně. Postupně jsem začala objevovat další hudbu, měla jsem období britského trip hopu, jednu dobu jsem se zbláznila do Radiohead, další zase zůstala paf z Xiu Xiu a pak zase z Prince. Průběžně se vracím ke všemu, na co kdy sáhla Sophie, nepohrdnu ale ani tím nejčistším popem. Když si na YouTube sjedeš komentáře k hitovkám Britney Spears, zjistíš, že se tam lidi kumulují ve dvě ráno, aniž by věděli proč. Taky k nim patřím.

K těm patříme občas asi všichni… Čemu ses věnovala jako dítě a kým jsi chtěla být?

Vyrůstala jsem na obrovském statku. Ten dům je tak veliký, že jsem dodnes, do svých čtyřiadvaceti, nebyla ve všech místnostech. Nekecám. Ne snad že by to bylo nějaké buržoazní sídlo, ale spousta starých chlívů a špajzů je už desítky let nevyužívaná, zchátralá a kvůli bezpečnosti raději zastavěná. Jako děcko jsem se snažila všechno prošmejdit, k čemuž mě ponoukala i četba verneovek a podobných knih. Chtěla jsem být dobrodruh. Pak se to zlomilo, protože jsem začala víc číst. A četla jsem fakt hodně. Otevřela jsem starou skříň se starýma knihama. Spousta z nich byla v němčině, což mě štvalo, protože jsem jim nerozuměla. Byly tam ale i nějaké v češtině, třeba klasická ruská literatura. A tak jsem ve dvanácti četla Tolstého. Nerozumím mu teď, natož tehdy. Pamatuju si ale, že mi šlo jen o proces čtení, o objevování nových slov. Neměla jsem žádnou konkrétní představu toho, co jsem chtěla dělat, jen jsem doufala, že u toho budu moct pořád číst.

Tak tohle se ti splnilo. Co děláš ve volném čase?

Konzumuju popkulturu a běhám. Jo a v posledním zhruba půlroce se u mě rozjela slušná posedlost v pěstování pokojovek. Takže když mám volný čas, většinou ho trávím v zahradnictví, cestováním desítky kilometrů za výměnou jednoho zakořeněného stonku nebo nelegálním řízkováním veřejně přístupných rostlin, třeba tchýniných jazyků na úřadech.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Líbilo se mi, co na tuhle otázku odpověděl David Čajčík, že přeje Full Moonu konkurenci. Na tohle narozeninové přání bych se taky ráda podepsala.